Byla jednou jedna parta XXX.

12. dubna 2017 v 21:00 | kikabu |  Byla jednou jedna parta

Linda
První rok na střední je za mnou. Vysvědčení je rozdáno, věci z internátu sbaleny a všichni připraveni na odjezd na prázdniny. Jednotlivé dny prosezené ve školních lavicích probíhaly vážně pomalu, ale když se oohlédnu za celým rokem, uteklo to rychle.

Po mé příhodě z první diskotéky jsem nevěděla, jestli přechod na novou školu mezi úplně cizí lidi zvládnu. Když se však podívám na Kryštofa, Elišku i Tomáše, vím, že jinde by mi lépe nebylo. Stojí za mnou v jakémkoli případě, odpouštějí mi mé chyby a pomáhají mi postavit se zase na nohy.
Eliška odjíždí z nás čtyř jako první. Táta pro ni přijel už před čtvrt hodinou, ale kvůli všem těm věcem, které tu měla, a kvůli srdceryvnému loučení, ještě neodjeli. Eliška se právě objímá s Tomášem. Stojí trochu dál od nás s Kryštofem, takže neslyšíme, co si šeptají na rozloučenou, ale oba se usmívají. Po několika dlouhých minutách (a mnoha očích Eliščina táty v sloup) se pustí, Eliška přejde ke Kryštofovi, kterého jen krátce obejme, a pak ke mně.
"Budeš mi chybět," řekne mi a obejme mě.
"Vždyť ty mně taky. Ale uvidíme se přeci, ne?"
"Ale, jo... ale stejně... Tady tě vídám každý den."
"Neboj. Hned jak budu moct, přijedu za tebou."
"Dobře," hlesne ještě, naposledy mě sevře v náručí a pak konečně odjede domů. Kryštof jede domů sám vlastním autem, takže tu s námi může počkat, dokud naše máma nepřijede. Když ji konečně vidíme z okna našeho pokoje přijet, pomůže mi Kryštof snést mé kufry a Tomáš jde z chlapeckého intru nosit ty svoje. Po naložení všech věcí a po nasednutí Tomáše, který si s Kryštofem chlapácky potřásl rukou, přichází ta nejtěžší část odjezdu - moje rozloučení s Kryštofem. Dokud na to opravdu nedošlo, moc jsem si neuvědomovala, že to budu muset udělat.
"Mami, jdu ještě zkontrolovat, jestli jsme tam nic nenechali, ano?" řeknu mámě. Ta kývne, já vezmu Kryštofa za ruku a vedu ho do svého pokoje. Chci s ním být ještě na chvíli sama. Hned mu padnu kolem krku a políbím ho. On mi polibek samozřejmě vrátí a sevře mě kolem pasu. Kdybych se už jednou nespálila, asi bych mu dovolila vklouznout rukama i pod moje tričko, ale i on ví, že na to ještě nejsem připravená.
Když se od sebe odtrhneme, dlouho nevíme co říct.
"Tak já začnu..." prolomí ticho Kryštof. "Nemusíš být vůbec smutná... Budeme spolu celé léto, ano?" Teď když to řekl, si uvědomím, že jsem na nic takového ani nepomyslela. Já jsem věděla, že spolu to léto strávíme. Věděla jsem, že mě Kryštof nenechá samotnou. Slíbil to.
"Jo, jo," přikývnu. "Zavoláme si hned jak přijedeš domů, jo?" Kryštof totiž bydlí dál než my.
"Jasně, Krásko," obejme mě a ještě jednou mě políbí.
"Hele," napadne mě náhle něco," je to trochu divný, ale... Nemohl bys mi půčit to tvoje modré tričko, co mám tak ráda?"
"Na co ti prosimtě bude?" ušklíbne se. "Navíc je špinavý..."
"To nevadí... Chci mít... Aspoň kousek tebe u sebe." Kryštof se trochu zarazí, ale nakonec se vřele usměje. "Ty mi ale musíš půjčit to tričko, co v něm spíš." Dohodneme se, a když Kryštof najde ve svých kufrech ono modré tričko, a dá mi ho, podám mu to své.
"A ne že ho někde ztratíš, je to moje oblíbené," kladu mu na srdce. Pak se ještě naposledy políbíme a já nasednu do auta. Ze zadního sedadla mu mávám až k bráně, což je dobrých dvě stě mětrů.
Ještě v září minulého roku jsem si nemyslela, že se mi může něco takového stát. Že se zamiluju! Navíc, že najdu kluka, který chápe všechny moje problémy a co víc, pomáhá mi dostat se z nich pryč. S ním si už sama připadat nebudu. S ním ne... Protože on tu samotu vyplní. Protože on je ten pravý. Protože mám jeho tričko. A protože on mě taky miluje. Někdo by si mohl říct, že nemám věřit všemu, co mi kluci nakecají, ale tohle není o slovech. Já to prostě cítím...

Předchozí díly: zde.

Zdroj obrázku: https://www.flickr.com/photos/johncrider/5938526327

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama