Byla jednou jedna parta XXVIII.

4. března 2017 v 15:55 | kikabu |  Byla jednou jedna parta

Kryštof
Od zážitku, kdy si Linda zapomněla vzít prášek a propadla obrovské depresi, o ní mám daleko větší strach, než když přijela. Hrozím se dne, kdy se stane třeba ještě něco horšího, moje fantazie pracuje na plné obrátky a já se nemůžu ubránit výjevům, ve kterých Linda pláče a občas i trpí. Trávím s ní teď skoro veškerý čas, abych měla jistotu, že nebude nikdy sama a že si bude brát prášky každý den.

Bohužel je tu květen a s ním i zkouškové období. Naše škola má speciální závěrečné zkoušky, které probíhají podobně jako maturita. Dělají se ze všech předmětů - písemné, ústní nebo oboje. A každý obor (technický, přírodovědný a humanitní) má i své speciální zkoušky "navíc" ze svého oboru. Učitelé zkouší z učiva z celého roku a jako při maturitě si studenti vytáhnou jednu otázku, kterou musí v určitém čase osvětlit a ukázat, že vědí o čem mluví (nebo se alespoň nadrtili něco, co nechápou). Vždy v tomto období nadávám tomu, kdo tento systém konce roku vymyslel, ale je fakt, že maturita bude vlastně brnkačka. Budu sice muset umět učivo za čtyři roky, ovšem jen ze čtyř předmětů, z nichž si stejně tři sám vyberu.
Ale letos, když se starám o Lindu, mám pocit, že se nemůžu naučit ani matiku, kterou zvládám levou zadní. Vůbec nevím, jestli prostě neřeknu všem učitelům, ať mě nechají propadnout, že se to prostě nezvládnu naučit. Když však dnes přijdu k Lindě, spadne ze mě všechen stres:
"Ahoj, tak mě napadlo, že zkoušky jsou tu za chvíli a možná bychom se měli učit. Co říkáš?" usmívá se Linda. Sedí u stolu na němž má otevřené asi tři sešity, dále čtyři barvy zvýrazňovačů a tužku s gumou.
"No, vlastně... To by bylo super. Můžeme se učit spolu. Já tě tu přeci nenechám samotnou." Linda se opět usměje a já se uvelebím na její posteli. Vytáhnu z batohu biologii a začnu pěkně od začátku sešitu - vývoj člověka. Koutkem oka ji sleduji, jak se brodí množstvím algoritmů. Je - jako já - na technickém oboru, proto se je nemůže učit s Eliškou, která si vybrala obor přírodovědný (stejně jako Tomáš).
Z biologie mám úplně první zkoušku v tomto roce. Máme alespoň nějakou úlevu, že celý květen máme jen čtyři hodiny a týden před zkouškami, které probíhají prvních čtrnáct dní v červnu, se neučíme vůbec. Jinak vážně netuším, kdy bychom se to mohli nadrtit. Když už mě omrzí trávicí soustava, sáhnu po matematice a propočítám jednoduché rovnice s binomickou větou. Skoro nad tím ani nemusím přemýšlet a poslouchám Lindinu práci se zvýrazňovačem.
Asi po dvou hodinách si dáme pauzu a rozhodneme se jít do jednoho bistra na kraji města. Z areálu naší školy je to jen kousek. Objednáme si - já hamburger a Linda tortillu s masem.
"Kde je vůbec Eliška?" ptám se po chvíli čekání na jídlo.
"No, vlastně ji teď vídám jen ve škole a před spaním. Chodí plavat a když zrovna neplave, je někde s Tomášem. Mám pocit, že se spolu taky učí."
"Ty dva se hledali, až se našli, co?"
"To jo. Hodí se k sobě a mají se rádi. Já jim to přeju."
Po něčem jako svačině v bistru se vrátíme zpátky na pokoj číslo 18 na dívčím intru. Asi na půl hodiny se znovu zabereme do učení - já do informatiky, Linda do dějepisu - ale pak toho zase necháme. Linda si sedne vedle mě na svou postel a obejme mě.
"Moc pěkně voníš," říká.
"Vážně? Mám pocit, že jsem dneska vypotil snad galon potu," řeknu a sundám si košili, pod kterou mám stejně ještě tričko.
"Mhm," přitaká Linda, hned sáhne po mé košili a obleče se do ní sama.
"Jseš si jistá...?"
"Jasně," zasměje se, ovine mi ruce kolem krku a pak mě políbí. Já ji chytnu kolem pasu a oba se přesuneme do polohy vleže. Právě teď bych dal nevím co, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Bohužel mi není přáno.
"... no a já povídám..." otevřou se dveře a v nich se objeví Eliška s Tomášem. "Sakryš, promiňte," vykřikne překvapeně Eliška a dveře zase zavře. Zpoza nich se ještě ozve: "Můžu si tam jen něco vzít?"
Linda se vyprostí z mého objetí a jde jim zase otevřít: "Nic se neděje. Klidně pojďte dál. Oba," říká Tomášovi, kterému se dovnitř nejspíš moc nechce. Nakonec přece jen vejde, sedne si na Eliščinu postel a prohlíží si mě zkoumavým pohledem. Když si toho všimne i Linda, obrátí se na něj: "Brácha, zase nevyšiluj, ano? Nic, vůbec nic se nestalo... Já myslela, že už jsi s tím v pohodě...?"
"Teď už mi ale nemůžete tvrdit, že jste jen kamarádi," zabručí Tomáš.
"To asi... no... nejspíš ne, ale no tak... Je to Kryštof. Z toho musíš mít přeci radost." Tomáš si odfrkne, ale vypadá smířeně.
"Co byste řekli tomu, kdybychom si zahráli nějakou hru? Mám jich tu několik už od Vánoc a ještě jsem je ani jednou nevytáhla," ptá se Eliška. My souhlasíme a začínáme hru Člověče nezlob se.

Předchozí díly: zde.

Zdroj obrázku: https://www.flickr.com/photos/johncrider/5938526327
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama