Byla jednou jedna parta XXIX.

28. března 2017 v 18:35 | kikabu |  Byla jednou jedna parta

Linda
Zkouškové období je tady. Od spousty lidí jsem o něm slyšela vyprávět, ale nikdy jsem si nemyslela, že bude tak náročné. Teď už mi naštěstí zbývají jen odborné přeměty - rozšířená matika, informatika a deskriptiva. Jinak prospívám celkem obstojně - kromě dvojek z dějepisu a biologie a trojek z chemie a angličtiny zatím samé jedničky. A z odborných předmětů už naštěstí nejsem tak vystrašená, takže snad zkoušky zakončím úspěšně.

Od té doby, co se učím s Kryštofem, jsem se v technických oborech, se kterými mi pomohl, zlepšila. Měla jsem tam velké mezery, když jsem byla jaksi "mimo" (a mimo školu), proto jsem ráda, že jsem mohla absolvovat Kryštofův "rychlokurz". V naší třídě už je pár lidí, kteří si budou muset zkoušky "pro velký úspěch" zopakovat. Naštěstí je nemusí dělat o prázdninách, ale škola pak vyhradí týden, kdy se budou veškeré zkoušky dokončovat a všechny známky uzavírat. Ti, co už budou mít zkoušky splněné budou mít týden volna.
Právě sedím s Kryštofem u nás v pokoji na mojí posteli a učím se algoritmy.
"Ty se máš, že můžeš dělat takový lehký věci, jako kvadratickou rovnici."
"No, jo," pokrčím rameny. "Za dva roky na tom budu stejně jako ty." Kryštof mě objímá kolem ramen a já mám o to jeho opřenou hlavu. Někdy mi připadá, že jsou tyhle chvíle s ním hrozně krátké a že za chvíli už zase řekne, že musí jít. Po několika minutách civění do sešit informatiky, ho odložím a podívám se na Kryštofa. Na bradě mu raší strniště a jeho lícní kosti jsou ostřejší než kdy jindy. I když tak vypadá starší, pořád mi připadá moc roztomilý. Políbím ho.
"Už jsem myslel, že tohle nikdy nezažiju," vydechne.
"Jako co?"
"No, tohle. Tebe se mnou, bez toho bloku, kterému se říká "jen kamarádi". Ani nevíš, jak dlouho ses mi líbila a my byli pořád "jen" kamarádi."
"A ty víš proč," odtáhnu se od něj trochu. Nechci zase navázat na TO téma.
"Jasně, jasně. Nebudeme o tom mluvit. Ale... už od první chvíle, co jsem tě uviděl, jsem si říkal, že ty budeš ta pravá. A je to tak," pokrčí rameny.
"Já, že jsem ta pravá?"
"Jo. Nikdy jiný se ti nevyrovná," políbí mě.
"To jako... že bys... se mnou... ehm... chtěl mít třeba děti?" trochu se přiblížím TOMU tématu.
"Páni! To myslíš už na tohle?"
"Řekni, chtěl nebo ne?" pošťuchuju ho.
"Někdy... asi jo," usměje se. Levý koutek má při tom trochu výš než pravý. A já mu úsměv oplatím, ovšem oči se mi zalijí slzami. "Počkej, co je?" pohadí mě po vlasech a nakloní se ke mně.
"Nic, to nic... Já jen... Je to moc pěkný... Víš... Po mém prvním klukovi jsem si nemyslela, že je to vůbec možné... Aby mě měl někdo takhle rád," obejmu ho a obličej mu zabořím do ramene.
"Miluju tě. A nikdy nepřestanu."
"To neříkej," vzlyknu mu do trička. "Nemusí to být pravda. Co ty víš?"
"Tohle se nezmění. Vážně," odtrhne mě od sebe, zadívá se mi do očí a znovu mě políbí. "Potřebuješ někoho, kdo by tě miloval a kdo by se o tebe staral. Tady mě máš. Já se nikam nezdejchnu," zašeptá a dívá se mi zpříma do očí. A vtom si uvědomím, že s ním budu nejštatsnější člověk na světě.

Předchozí díly: zde.

Zdroj obrázku: https://www.flickr.com/photos/johncrider/5938526327
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Siginitou Siginitou | Web | 28. března 2017 v 18:48 | Reagovat

Moc krásný :)
Čte se to velmi dobře.

2 Kikabu Kikabu | 29. března 2017 v 6:22 | Reagovat

[1]: Děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama