Byla jednou jedna parta XXVII.

22. února 2017 v 16:20 | kikabu |  Byla jednou jedna parta

Kryštof
Je to už deset dní od mojí návštěvy u Lindy a ona se má zítra konečně vrátit do školy. S Tomášem pomáháme Elišce uklidit jejich pokoj, aby se vrátila do příjemného prostředí. Utřeme prach, vyluxujeme, necháme vyprat povlečení a veškeré Eliščiny věci srovnáme nebo uložíme do skříně. Konečně přišlo jaro a tak můžeme otevřít okno bez toho aniž by nám byla zima.

Když auto Lindiny mámy zaparkuje před intrem, vypařím se, protože si myslím, že mě její máma nemá zrovna ráda. Jdu do svého pokoje a čekám, až odjede. Po čtvrt hodině úmorného čekání se poklusem vydám k Lindě a Elišce na pokoj. Zaťukám a hned se ozve to příjemné: "Dále."
Vejdu dovnitř a první co udělám je, že obejmu Lindu. Směje se a to mě vážně těší.
"Ahoj, jak se máš?" ptám se. Tomáš s Eliškou nenápadně odejdou a nechají nás osamotě.
"Skvěle. Teď, když jsem konečně tady," řekne Linda a obejme mě ještě jednou. Pomůžu jí vybalit si a pak se usadíme na její postel. Opřeme se o zeď a zároveň sami o sebe a pustíme si film. Linda přes nás po chvíli přetáhne deku a proplete si s mojí ruku. Nechci na to jít rychle, zvlášť když vím, že Linda občas trpí depresemi, tak jí jen do ucha pošptám, že jí to moc sluší. Usměje se a opře si o mé rameno hlavu.
Po filmu jdu s Lindou za její třídní učitelkou a školní zdravotnicí. Musí jim oběma vyřídit něco ohledně jejího zdravotního stavu a její způsobilosti ke studiu. Behěm obou rozhovorů čekám přede dveřmi - určitě by Lindě vadilo mluvit o jejím stavu před někým známým. Poté jdeme na večeři a Linda se se mnou baví jako v té době, kdy jsme se poznali. Nemluví o vážných věcech ani o ní samotné. Spíš probíráme seriály, knihy a filmy a Linda se usmívá. Na večeři se k nám přidají i Tomáš s Eliškou.
"Všimla jsem si, že jsi uklízela, Eliško," ušklíbne se na svou nejlepší kamarádku Linda.
"No, jasně," protočí oči Tomáš, dřív než stihne Eliška cokoli říct, "bez nás dvou bys k něčemu takovému ani neodhodlala."
"Hele," stčí do něj Eliška, "chystala jsem se, ale oni přišli... a začali uklízet..."
"Tobě se nepodařilo náš pokoj ubránit před rozlícenými uklízečkami?!" směje se Linda a s ní všichni ostatní. Jen já jsem trochu umírněný. Trochu se obávám, že po této velmi dobré Lindině náladě přijde něco strašného. A taky že ano.
Hned druhý den mi po obědě volá Eliška, abych přišel okamžitě na jejich pokoj. Zní vážně vystrašeně.
"Co se stalo?" rozrazím dveře a uvidím hrozný výjev. Linda sedí stočená do klubíčka, oči od slz a nahlas vzlyká, Eliška klečí u ní a snaží se ji uklidnit.
"Já nevím..." vyhrkne Eliška, ale to už ji odstrčím a vrhnu se k Lindě.
"Co je?" ptám se jí a snažím se o klidný hlas.
"Já... já..." vzlyká. Obejmu ji a hladím po vlasech.
"Lindo, jsem tu s tebou. Neboj..." naznačím Elišce aby odešla. "Neboj... Vzala sis vůbec dnes prášky?"
"Já..." vzlyká a kroutí hlavou, že ne. Hned se seberu a najdu její krabičku s prášky proti depresím.
"Jeden nebo kolik?" ptám se, ale Linda je zase úplně mimo. Na krabičce je naštěstí dávkování: 1x denně. Sáhnu po nejbližší lahvi s pitím, vyloupnu jeden prášek a podávám obojí Lindě. Stále pláče, tak jí obejmu a ona prášek spolkne. Pak ji uložím do postele a lehnu si k ní. Obejmu ji a stále ji přesvědčuji, že jsem tu s ní a že není sama.

Předchozí díly: zde.

Zdroj obrázku: https://www.flickr.com/photos/johncrider/5938526327
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama