Byla jednou jedna parta XXVI.

4. února 2017 v 21:28 | kikabu |  Byla jednou jedna parta

Kryštof
Už týden je Linda doma a ne ve škole. Každý den jí okolo páté hodiny odpoledne volám a hodnou chvíli jí vyparávím, co se ve škole dělo a jak moc mi chybí. Ona sama toho teď moc nenamluví, ale i přes mobil cítím, že se sem tam usměje a to mě těší. Ještě neví, jak dlouho bude muset zůstat doma, ale její psycholožka jí zatím do školy nepustí. Moc mi chybí, jenže nejvíc mi vadí to, že spousty hodin nevím, co s ní je. Když byla ve škole, mohl jsem ji alespoň pravidelně kontrolovat, ale to teď nemůžu. Musím proto věřit jejím rodičům, kteří se o ni jistě starají velmi dobře.

V pátek odpoledne se balím na víkend domů. Mám pro Lindu naplánované menší překvapení. Sice to k nim mám dost velkou zajížďku, ale i tak jsem si řekl, že Tomáše odvezu na sobotu a neděli domů a navštívím Lindu. Už od ledna mám řidičák a táta mi na dva týdny svěřil auto, které právě nepotřebuje.
Když máme s Tomášem oba sbaleno, zajdeme se domluvit s naším vychovatelem, že odjíždíme a že zase oba v neděli odpoledne dorazíme. Hned jak máme vše vyřízené, naložíme svoje věci do tátova Fordu a odjíždíme. Cesta utíká rychle a s Tomášem si po dlouhé době skutečně parádně popovídáme. K tomu nám hrají písničky z rádia, takže si i občas zanotujeme.
Když přijedeme před dům, kde Linda a Tomáš bydlí, poprosím ho, aby chvíli počkal v autě. Pak vytočím Lindino číslo - je pět minut po páté. Dlouhou chvíli jen mobil vyzvání, ale pak se ozve to nejmilejší: "Ano?"
"Ahoj, Lindo. Jak se vede?" vystoupím z auta a jdu k jejich vchodovým dveřím. Tomáš ještě čeká na sedadle spolujezdce.
"Ahoj. Ale jo jde to. Konečně je tady jaro, takže už mívám lepší náladu." Opravdu, když se tak dívám okolo, stromy rozkvétají, tráva nabírá zeleného nádechu.
"Hele, mám pro tebe jedno překvapení..."
"Jo?"
"Otevři prosím dveře..."
"Od pokoje?"
"Ne, od domu." Chvíli se nic neděje, ale po chvíli uslyším uvnitř za dveřmi kroky. Pak Linda otevře.
"Kryštofe," vydechne a padne mi kolem krku. Taky ji obejmu. Chvíli po ní vyjde ven její máma.
"Aha... Ahoj, Kryštofe," řekne mi.
"Zdravím." Tomáš mezitím už vystoupí z auta a nese si svůj kufr domů. "Myslíte, že by mohla jít Linda na chvíli se mnou ven?" zeptám se co nejpřesvědčivěji, protože na výrazu Lindiny máma vidím, že jí to po chuti moc není.
"No..." podívá se starostlivě na Lindu. Ta na ni vyhrne prosebný pohled a přikývne. "Tak dobře. Ale jen na chvíli," souhlasí nakonec její máma. Linda ještě popadne bundu, obuje si boty a vydáme se na krátkou procházku.
Chvíli jdeme úplně mlčky a já ji chytím za ruku. Propleteme si spolu prsty a Linda se usměje.
"Rád, vidím, že se směješ," usměje se ještě víc. "Už je ti líp?"
"Jo... no... Myslím, že teď už to bude jen lepší... Víš... Před čtyřmi dny to byl přesně rok od... toho... potratu," neříká se jí to lehce, ale chce se mi svěřit. "Ten den to bylo snad nejhorší za poslední rok." Stisknu její ruku, aby věděla, že jsem tady pro ni.
"Teď už to určitě bude jen lepší a lepší."
"Nesedneme si?" zeptá se. Právě totiž jdeme kolem lavičky.
"Jasně," přikývnu.
Sedneme si a chvíli zase mlčky koukáme na pozdní odpoledne začínajícího jara. Pustím její ruku a obemu ji kolem ramen. Opře si o mě hlavu a pak začne o něčem, co jsem myslel, že už nikdy nevytáhne: "Kryštofe, já tě mám ráda..."
"Cože?" zeptám se hloupě.
"Že tě mám ráda," narovná se podívá se mi zpříma do očí. "Vážně... A právě teď, když jediný styk s tebou, který existoval, byl přes telefon, jsem si uvědomila, že tě mám fakt ráda. Chyběl jsi mi..."
"Ty mě taky," usměju se.
"To, co cítím k tobě, jsem ještě nikdy necítila. K nikomu... Myslím na tebe, když nejsi se mnou. Bojím se o tobe, když nevím, co s tebou je. Před spaním se snažím vybavit si tvůj hlas, tvoje oči a úsměv..." Z očí jí začnou téct slzy. Pohladím ji po tváři a pár jich setřu. "To přece musí něco znamenat. Možná je to i... láska...?"
"Lindo, tak daleko zacházet nemusíš. Vím, že je to pro tebe těžké..." přikývne a přivine se k mě. Já ji znovu obejmu a dám jí pusu na temeno hlavy. Po chvíli zvedne hlavu, podívá se na mě a políbí mě. Nikdy víc jsem nebyl překvapen jako teď. A do této doby jsem netušil, jak moc ji mám rád. Je moje všechno. Přítomnost, minulost a z hloubi srdce doufám, že i budoucnost. Rukama mi zajede do vlasů a já ji obejmu kolem pasu. Chci být jen teď, tady, s ní.
Vyruší nás bzučení Lindina mobilu. Pustíme se a Linda začne mluvit s volajícím.
"Máma. Už mám jít domů," řekne po chvíli. Usměju se na ni a dám jí ještě jednu letmou pusu. K jejímu domovu dojdeme ruku v ruce, Linda se usmívá jako ty poslední dny, co jsem ji viděl, ne. Přede dveřmi se ještě obejmeme, ale mezitím se otevřou vchodové dveře jejich domu a v nich stojí Lindina máma.
"Tak pojď," řekne a natáhne k ní ruku. Když si všimne jejích stále zarudlých očí, zděsí se: "Co se stalo?!" vyjede na mě. "Tys zase plakala?"
"Ne, to je dobrý, mami," řekne Linda s úsměvem a já se vytratím k autu. Radši hned nastartuju a odjedu. Dřív než na mě její máma vrhne ještě jeden vražedný pohled.

Předchozí díly: zde.

Zdroj obrázku: https://www.flickr.com/photos/johncrider/5938526327
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama