Byla jednou jedna parta XXIV.

2. ledna 2017 v 19:14 | kikabu |  Byla jednou jedna parta

Kryštof
"Od té doby, co jsem byla na potratu jsem začala propadat depresím. Začala jsem mít vážně často pocit, že jsem na světě sama a že o mě nikdo nestojí... Že už navždy... zůstanu... sama..." hned po tom, co mi Linda všechno vyklopí se sesype. Zhroutí se mi do náručí a ze svých posledních sil vzlyká a brečí. Já ji objímám a nemůžu přestat věřit tomu, co jsem právě slyšel.

"No, Lindo... To bude dobré," přinutím ji, aby se mi podívala do očí. "Slyšíš? To bude dobré. Ano? Já tady budu s tebou, vždycky budu s tebou. Já tě nenechám samotnou, Lindo. Rozumíš?" přestane vzlykat a už jí jen tečou slzy. Ovšem velké jako hrách. Kutálejí se jí z jejích bezedných modrých očí. Po několika dlouhých minutách se uklidní.
"Víš... Proto jsem s tebou nemohla nic mít... Ještě nejsem připravená... A..."
"Ale, Lindo, já bych nespěchal..."
"A i kdybys mi tohle řekl a odpřísáhnul to, já pořád v sobě nenajdu stoprocentní přesvědčení věřit ti. Vůbec za to nemůžeš ty... To jen ta moje hrozně špatná zkušenost..."
"Lindo..."
"Já tě mám ráda, vážně. Mám tě ráda daleko víc než jeho, taky tě znám daleko víc než jeho. Jenže pořád tu je ten pocit, když na mě křičel a když pak odešel... Chápeš mě?"
"Jo, chápu... A omlouvám se, že jsem byl na tebe tak hrozně nepříjemný... Kdybych to věděl..."
"Kdybych ti to řekla..."
"Nemusela jsi mi nic říkat. Choval jsem se jako idiot."
"Ne... Jen... je těžké o tom mluvit." Přikývnu. Pak už tam jen dlouhou chvíli sedíme a nemluvíme. Opíráme se o sebe rameny a koukáme před sebe přes celé fotbalové hřiště. Když nám začne být velká zima (sice už je březen, ale slunce ještě nemá takovou páru), zvedneme se a vrátíme se ke škole. Linda mě zavede k sobě do pokoje.
"Mohli bychom se podívat na film?" říká prosebným hlasem.
"Jistě. Teď tě tu nenechám samotnou..." Usměje se a pustí nějaký animovaný film. Moc ho nevnímám. Sedíme spolu na posteli, přikrytí její peřinou, objímám jí kolem ramen a stále se bojím, aby se zase nerozbrečela. Mám o ni teď vážně strach. Mám ji prostě vážně rád a tohle... Změnilo to celé mé mínění, které jsem o ní měl. Připadá mi teď mnohem zranitelnější. Jako malá panenka. A ve mě sílí pud chránit ji. Nesmí se už nikdy cítit sama.
Po filmu jdeme spolu na večeři, kde potkáme Elišku s Tomášem. Vezmu si pak Elišku stranou a řeknu jí, aby šla s Lindou přímo na pokoj a nenechávala ji samotnou.
"Něco jí je?" vyděsí se trochu.
"No... právě se mi přiznala, že občas trpí depresemi... A myslím, že to na ni dnes přišlo..."
"Jasně," přikývne Eliška a zalže Tomášovi, že dnes mají s Lindou naplánovanou dámskou jízdu.
Příštího dne, když potkám Lindu ve škole, se na mě usměje a já si myslím, že depresi odzvonilo. Mýlil jsem se. Hned po obědě uvidím před dívčím intrem auto a v něm Lindinu mámu. Linda právě vyjde ze dveří a nese si sbalenou tašku svých věcí.
"Lindo?"
"Ahoj, Kryštofe," řekne s uslzenýma očima.
"Co je? Ty jedeš domů?"
"Asi se mi to vrátilo... Ten strach, ty pocity... Hned po škole, na oběd jsem ani nešla, jsem se zhroutila a rozbrečela..."
"Lindo," obejmu ji.
"Tak jsem zavolala mámě a ta pro mě přijela. Budu teď nějaký čas doma."
Sevřu ji v náručí ještě víc. Bolí mě, když takhle trpí, chtěl bych jí nějak pomoct, ale jediné na co se zmůžu je objetí. Po chvíli se pustíme, Linda nastoupí do auta a odjede. Už teď mi chybí...

Předchozí díly: zde.

Zdroj obrázku: https://www.flickr.com/photos/johncrider/5938526327
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama