Byla jednou jedna parta XXIII.

27. prosince 2016 v 20:14 | kikabu |  Byla jednou jedna parta

Linda
Během pár prvních slov, které Kryštofovi řeknu, se mi zastře hlas a z očí my vyhrknou slzy. Ale nezastavím se a vyprávím dál. Nemůžu už přestat. Teď, když už jsem začala. A chci, aby to Kryštof všechno věděl.

"Kvůli němu se celý můj život změnil... Začala jsem se scházet s jeho partou, takovou tou, ve které se taky kouřilo. I on kouřil, ale já ne. No, ale kvůli nim jsem dočista zapomněla na své kamarády. Přestala jsem se s nimi scházet i bavit. Teď s odstupem času vidím, jaká to byla blbost a lituju toho. Fakt moc..." Kryštof se na mě podívá. Jeho pohled je trochu zamžený, ale chápavý.
"Ten kluk, jeho jméno důležité není, byl o dva roky starší než já. No, ale každpádně kvůli němu jsem se začala hrozně měnit. Začala jsem flákat školu, všechno mi bylo totálně šumák a navíc jsem začal být i hnusná na rodiče. Stydím se za to. Vážně." Následuje dlouhá chvíle ticha přerušovaného pouze mými vzlyky a přerývaným dýcháním.
"Tehdy jsem ho měla vážně ráda. Dokonce jsem si myslela, že ho miluju, nebo tak něco... A on se ke mě choval jako k princezně... Jenže... Jak to tak u kluků v těhle letech chodí... Začal na mě trochu tlačit, abych se s ním... Chápeš... Nejdřív trochu, pak už docela dost a nakonec jsem pro něj už princezna moc nebyla... A tehdy jsem začala cítit, že se mi vzdaluje a že bych ho mohla ztratit... Proto jsem se podvolila..." Nový proud slz se vyvalí z mých očí a moje vzlykání se jakoby ozvěnou rozléhá po celé tribuně. Kryštof už nejspíš dost věcí chápe, protože si sedne těsně vedle mě, obejme mě a začne hladit po vlasech. Je úžasný. Ví, že nemůže začít mluvit, protože bych to ze sebe už nikdy nedostala a tak mě utěšuje aspoň takhle. A mě to hodně pomáhá. I přesto, že se mu zhoutím do náručí, po chvíli se zase seberu a pokračuji.
"Stačilo se s ním jednou vyspat... Od té chvíle se náš vztah změnil. Byl dost odtažitý... Asi jsem prostě nebyla tak dobrá... Ale jemu to zřejmě šlo, protože jsem asi po měsíci a půl zjistila, že jsem těhotná..." Brečím a Kryštof mě objímá. "První, za kým jdu, je on..."
"Cože?! Děláš si srandu?! To seš tak neuvěřitelně pitomá?!" vyjede na mě.
"Já nevím, kdo se tady do toho tak hrnul!"
"Nevěděl jsem, že seš ještě takový blbý dítě..."
"A co teď s tím?"
"Co s tím? Nepřemejšlíš snad nad něčím jiným než nad potratem... Nebo jo?!"
"Třeba..."
"Tak na to zapomeň!"
"Chceš, abych se vzdala dítěte?!"
"Sama seš dítě! A dítě nemůže vychovávat další dítě!"
"A co když si ho třeba vážně nechám?! Možná nechci riskovat, že už bych další nemusela mít."
"Popřu, že bych mohl být otec. A teď s okamžitou platnostní se tvýho dítěte vzdávám! Rozumíš!"
Slzy mi tečou po tvářích, zatnu ale zuby a koukám na něj odhodlaným pohledem. Nenechám se sebou takhle zametat.
"Nikdy už tě nechci vidět. I kdyby sis to dítě nenechala. Seš jen malá holka..."
"A ty seš jako velkej chlap?!"
"S námi dvěma je konec!" otočí se a odejde. Ani se po mně neohlédne.
"Hned potom běžím za mámou. Vybrečím se u ní a ona, místo toho, aby se zlobila, začne moji situaci řešit. Domluví se s doktorkou a já k ní jdu na prohlídku. Po několika dalších konzultacích se domluvíme na potratu. To bylo začátkem dubna. Tou dobou už nemám žádné kamarády. Jen rodinu. I když jsem jí v tom mém hrozném období ublížila, nezavrhla mě a nabídla mi to, co jsem právě potřebovala. Trochu pochopení a hlavně lásku."

Předchozí díly: zde.

Zdroj obrázku: https://www.flickr.com/photos/johncrider/5938526327
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama