Byla jednou jedna parta XXII.

17. prosince 2016 v 9:10 | kikabu |  Byla jednou jedna parta

Linda
Když se za Kryštofem zavřou dveře, zhroutím se. Vzlykám vážně nahlas, slzy mi stékají po tvářích i bradě - nestačím je kapesníkem utírat. Sedím na zemi, stočená do klubíčka a brečím. Nechci, aby mě ještě někdy někdo opustil, nechci zůstat sama. Tohle nevydržím.

Asi po půl hodině přijde Eliška. A dost se vyděsí:
"Panebože! Lindo! Co je?!"
"Já... Nic... Kryštof..." snažím se ze sebe něco dostat mezi vzlyky.
"Co ti zase udělal?!"
"On... Nic... Jen... Pojď k mně..." požádám ji a otevřu svou náruč. Eliška si sedne ke mě na zem a obejme mě.
"Povíš mi, co se stalo, ano? Ale teď ne. Půjdeš se osprchovat a spát, jo?" mluví ke mě konejšivým hlasem a uklidňuje mě.
Přikývnu. "Jen ještě... chvíli..." Obejme mě ještě pevněji. "Viď, že mě nikdy... neopustíš...?" ptám se ještě.
"Ne. Nikdy. Spolehni se, Lindo."
Po rychlé sprše mě Eliška doprvodí do postele a vezme knížku, kterou mám rozečtenou a která od chvíle, kdy přišel Kryštof, leží na stole otevřená tam, kde jsem přestala číst. Čte mi až do té doby, dokud tvrdě neusnu. Navzdory dnešnímu incidentu mám celkem klidné spaní.
Příštího dne se probudím asi v pět hodin ráno. Do sedmi, než mi zazvoní budík, přemýšlím, co by se dalo dělat. A dojdu jen k jednomu závěru. Bude to pro mě vážně těžké, ale musím to udělat. Kryštof by to měl vědět.
Šest hodin ve škole přechodím jen tak, aby se neřeklo, ale vlastně vůbec nevím, co jsme měli za hodiny. Mám taky ponětí, že jsem psala nějaký test, ale z čeho to bylo a jestli jsem to alespoň trochu uměla, říct nedokážu. Při obědě napíšu Kryštofovi SMS zprávu: Přijď prosím dnes ve čtyři hodiny na tribunu fotbalového stadionu. Chci si s tebou promluvit. Budu moc ráda, když přijdeš. Linda Takže dalších několik hodin jsem vážně nervózní. Přečetl si moji zprávu? Přijde? A co když to ze sebe nebudu moct dostat? Co když se znovu pohádáme? Takové a možná ještě horší myšlenky víří mojí myslí.
Ve třičtvrtě na tři vyjdu z pokoje. K fotabolému stadionu to vezmu delší cestou, protože nejdřív projdu kolem tribuny zezadu a až potom uvidím, jestli přišel, nebo ne. Teď stojím před posledními dvěma metry, které mi odhalí, jestli Kryštof opravdu přišel nebo ne. Zhluboka se nadehnu a zaženu slzy. Cítím jak se mi zvyšuje tep, proto na chvíli zavřu oči, vnímám jen vlahý větřík a snažím se zklidnit. Ještě se podívám na hodinky - je za dvě minuty čtyři - a pak se konečně odhodlám.
Kryštof už sedí na jedné z laviček asi uprostřed. Rozejdu se k němu pomalým ale pevným krokem. Možná se tady opět rozbrečím, ale aspoň teď zezačátku na sobě nesmím dát znát moji nejistotu a strach.
"Ahoj," řeknu tiše, kdy přijdu k němu. Sednu si velde něj, ale nechám mezi námi aspoň půl metru místa.
"Ahoj," pozdraví i on. Vypadá dost nabroušeně a že celou noc nespal.
A pak se mi zadrhne jazyk v puse. Nemůžu cokoli říct, nevím jak a v puse mám sucho.
"Cos tedy chtěla?" zeptá se po dost dlouhé chvíli mlčení. Nedívá se na mě, ale spíš někam za hřiště.
"Hele, já... Zaprvé bych se ti chtěla omluvit..." říkám zdráhavě.
"No tak Lindo... Já tohle nepotřebuju."
"Ale já jo!" dojde mi trochu trpělivost. "Já jen... Potřebuju ti něco říct. Něco, co ví jen málo lidí, pět nebo šest mých nejbližších." Beze slova se na mě podívá. "A chci tě jen požádat, abys mě nepřerušoval, protože to bude pro mě hrozně těžké, ale taky vím, že ti to musím říct. Protože to jseš ty..."
Změní se mu výraz. Už nevypadá tak naštvaně, spíš úplně zmateně. "Tak jo..."
"Je to největší chyba mého života," začnu. "Bylo mi čerstvě patnáct, kdy mi mamka dovolila jít na první diskotéku. Hrozně mě to lákalo, protože spousta mých kamarádek už někdy na nějaké byla a vyprávěly mi skvělé historky. A tak jsme tedy na jednu takovou diskotéku šli. Tančily jsme, bavily se a pak se k nám připletla taková partička. Koupily nám nějaký alkohol, ale opilá jsem nebyla. Moc jsem toho neměla. Ale prostě... S jedním s kluků z té partičky jsem se vážně sblížila. Po pár dnech jsme spolu začali chodit. A já do něj byla vážně zblázněná..."

Předchozí díly: zde.

Zdroj obrázku: https://www.flickr.com/photos/johncrider/5938526327
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama