Byla jednou jedna parta XXI.

22. listopadu 2016 v 18:36 | kikabu |  Byla jednou jedna parta

Kryštof
Nemůžu dostat Lindu a ten polibek z hlavy. Vím, že byla opilá, ale stejně... Myslím, že takovýhle polibek nebyl jen tak z opilosti. Tedy to, že se uskutečnil možná, ale ta vášeň, ta z pití být nemohla. Prostě ne. Jenže Linda se mi od té párty vyhýbá. Když jí volám, telefon nezvedá, když se stavím u nich na pokoji, otevře Eliška a tvrdí že Linda je pryč. Já ovšem vím, že to tak není. Nevím, proč je z toho tak rozrušená, nevím, proč by jí to mělo tak vadit. Nemyslel jsem si, že je takhle lehce rozrušitelná.

Moc mi chybí. Ten čas, který jsme spolu trávili, ty vtipy, které jsme si vyprávěli, ty filmy, na které jsme koukali. A hlavně ona sama. Její kudrnaté vlasy, její tmavomodré, hluboké oči, to, jak je malá a tím tak roztomilá. Chybí mi její smích, její hlas, všechno. Asi se mi jen nelíbí. Nejspíš ji mám fakt rád. Páni, tohle jsem ještě s žádnou holkou necítil. Tu potřebu mít ji vedle sebe, cítit ji po svém boku, mít jistotu, že se o ni budu moct opřít, když mě budou různé vlivy srážet na zem.
Teď v únoru, kdy je po pololetním vysvědčení, po nás učitelé ještě nevyžadují tolik práce. Písemné práce jsou jednou, dvakrát do týdne, proto mám spoustu času přemýšlet. A dojdu k tomuto přesvědení: Půjdu za Lindou a promluvím si s ní. A hlavně se jí zeptám na jednu, pro mě, vážně důležitou otázku...
Vyberu si jeden ze čtvrtků, protože vím, že Eliška si šla zaplavat. Zaklepu na dveře číslo 18 a bez odezvy na druhé straně dveří ihned vejdu. Pevným a rázným krokem. Naštěstí Lidnu nezastihnu, při něčem, co by bylo mým očím zakázané - sedí na posteli a čte si. Když mě spatří, vážně se lekne a chvíli nemůže rozvázat jazyk a cokoli říct. Tak začnu já:
"Ahoj, Lindo. Už mě nebaví pořád se hádat. Pojďme se udobřit. Chci s tebou zase dobře vycházet."
"Tak dobře," řekne tiše.
"Vážně? Je všechno v pohodě?" přisednu si k ní na postel, trochu se odtáhne.
"Jo. Jasně."
"Lindo...?"
"No?"
"Chci se tě ještě zeptat... Je pro mě vážně důležité vědět na tuhle otázku odpověď... Chceš se mnou chodit...?"
"Co... Já... Já... Nevím..."
"Ale, no tak... Jak to mezi námi je? Já tě mám fakt rád, a ne jen jako kamarád. A co ty? Cítíš to taky tak?"
"Nevím," sklopí pohled na zem.
"Tohle přece nemůžeš nevědět," už mi trochu dochází trpělivost.
"Ale já to nevím! Neznáš mě, nevyznáš se ve mě, tak neříkej, co můžu a nemůžu."
"Takže mi říkáš, že tě to ke mě nikdy netáhlo?!"
"To neříkám. Nedokážu ti říct nic určitého..."
"A proč? Jestliže se mnou chodit nechceš, řekni mi to. Je to lepší než tahle nevědomost."
"Ale já ti to říct nechci. A hlavně nemůžu..."
"A proč jako?!" zvednu se k odchodu.
"Kryštofe, počkej!" zvedne se taky.
"Nic mě tady nedrží! Jak jsi řekla, neznám tě. Jsme dva cizí lidi."
"Ale já to tak nemyslela!" skoro vzlyká.
"Řekni..."
"Vážně doufám, že můžeme být přátelé. Nechci o tebe přijít!" slzy jí vyhrknou proudem z očí. A potečou dlouho... Její oči... tak hluboké...
"Lindo, takhle se k sobě přátelé nechovají..." řeknu a odejdu. Za dveřmi ještě slyším její vzlyky. Ještě nedávno by mě to vyděsilo. Dnes si říkám, že i mě pár lidí zlomilo srdce. Nechápu, proč by to nemohlo být i obráceně.

Předchozí díly: zde.

Zdroj obrázku: https://www.flickr.com/photos/johncrider/5938526327
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama