Byla jednou jedna parta XIX.

23. října 2016 v 14:42 | kikabu |  Byla jednou jedna parta

Kryštof
Večírek se jeví jako celkem úspěšný. Není tu snad nikdo, kdo se tváří vážně otáveně nebo znuděně. I mě se tu celkem líbí. Hudbu by tedy mohli trochu změnit, ale jinak jsem spokojen. Hlavně že je tu se mnou Linda a že se jí tu líbí. Občas spolu i tancujeme, tak je to fajn. Mimochodem, skvěle se podtáčí po rukou, když je tak malá.

Rozhodně jsem ji tedy nechtěl nijak opíjet, ale popravdě, možná to trochu přehání. Za poslední hodinu vypila už dva cidery a zrovna o ní si nemyslím, že by byla na alkohol zvyklá. Což znamená, že už by měla přestat, aby zítra vůbec vstala z postele.
"Kryštofe! Kryštůfku!" zrovna stojím u skupiny svých spolužáků a tohle se ozve za mými zády. Je to Linda.
"Copak...?," stačím říct a ona se mi vrhne do náruče. Asi už má vážně dost. Za ní přiběhne Eliška.
"Prosimtě, Lindo, nech ho být. Pusť ho!" snaží se ode mě Lindu odtrhnout.
"Když já ho hrozně miluju!" usměje se Linda.
"Víš, co, půjdeme spinkat, jo?" řeknu jí nežně a podívám se na Elišku, jako že potřebuju pomoct. Ona přikývne.
"Jasně, spolu, spinkat?" mumlá Linda.
"No to víš, že jo," uklidňuju ji a táhnu ke dveřím. Eliška mi pomáhá.
Vtom se ovšem stane něco zcela nečekaného. Linda mě sama od sebe políbí. A ne jen tak, opravdu mě políbí. Není to opatrné, ani ostýchavé a už vůbec ne nechtěné. Má u toho zavřené oči a očividně to fakt prožívá. Já naopak překvapením oči zavřít nemůžu. Eliška na nás kouká s otevřenou pusou a nezmůže se na slovo. Po chvíli se Linda konečně odtáhne a ještě zamumlá: "Miluju tě..." Pak mi usne na rameni. Vezmu ji do náručí, Eliška mi drží dveře a společně dopravíme Lindu do její postele. Uložíme ji a k posteli přisuneme koš. Kdyby náhodou.
Když se za námi s Eliškou zavřou dveře pokoje číslo 18 dívčího intru, oddychneme si.
"Hele," začne Eliška přímo, "nechci aby sis myslel, že by to Linda udělala bez toho alkoholu v krvi."
"Cože?"
"Jako aby sis nemyslel, že to bylo z její strany míněno vážně. Ona si určitě zítra nebude pamatovat vůbec nic."
"Jasně, to chápu. Neměl jsem jí toho tolik dávat."
"Měla dvě flašky."
"Ale nebyla na to zvyklá."
Pak se odebereme zpátky na party. Před dveřmi společenské místnosti ovšem ještě Elišku zarazím. "Mohla bys pro mě něco udělat?"
"Mhm," přikývne.
"Mohla bys zaměstnat Tomáše tak, aby si mě nevšiml? Nechci se s ním zase hádat... Chápeš... Třeba nás s Lindou viděl."
"Jasně. To bude to nejmenší, co můžu udělat," usměje se, "být se svým klukem."
Bohužel, hned za dveřmi stojí Tomáš a vypadá zvlášť naštvaně. Eliška ho chce odtáhnout pryč z mojí blízkosti, ale Tomáš se nenechá.
"Nebudu se s tebou prát, protože si myslím, že bys mě přepral, ale co sis sakra myslel, když jsi ji líbal?!" vyjede na mě.
"Hele, já ji nelíbal. To ona mě. Byla trochu opilá."
"A za to můžeš ty!"
"Myslíš, že jsem jí tu flašku cpal do pusy a nutil ji pít, nebo co jako?!"
"Nedovolím ti, abys ji ještě někdy opil a třeba ji pak využil."
"Ale no tak, Tomáši..."
"Nemluv na mě! Jseš zrádce! Vážně jsem si myslel, že moji sestru necháš na pokoji! Nic o ní nevíš, tak ji nech být!"
Vím, že dnes bych byl skoro já sám na straně Tomáše, a tak se seberu a jdu na pokoj. Usnout ale nemůžu. Jen ležím na posteli a zírám do stropu. Znovu a znvou si přehrávám ten polibek. Vím, že to nemůžu brát vážně a že si ho Linda nebude zítra pamatovat, pro mě však znamená hodně.

Předchozí díly: zde.

Zdroj obrázku: https://www.flickr.com/photos/johncrider/5938526327
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama