Byla jednou jedna parta XVI.

31. srpna 2016 v 19:04 | kikabu |  Byla jednou jedna parta

Kryštof
Jdeme s Lindou do jejího pokoje. Po procházce nezasněženým městem jsme prochladlí a chceme se trochu zahřát. Jsem moc rád, že mů dárek udělal Lindě radost. Není nic krásnějšího než její úsměv, který mi po otevření krabičky s náúšnicemi věnovala. Na pokoji číslo 18 nikdo není, což znamená, že Eliška je u nás, a tak jsem rád, že se můžu zašít někam jinam, kde nejsou ty dvě hrdličky.

Přijdeme na Lindin pokoj, odstrojíme se a Linda vytáhne balíček v červeném balícím papíře. Pak se oba posadíme na její postel, přikryjeme se její peřinou a já začnu rozbalovat dárek.
"Tak co, líbí?" ptá se Linda, když rozbalím šedo černou šálu se stejnými rukavicemi.
"Jasně, díky. Bude se to hodit, až napadne sníh."
"Jestli vůbec napadne," ušklíbne se.
"Nepustíme si nějaký film?"
"Něco zapnu," vstane, popadne svůj notebook a vrátí se k mně. Pustíme si nějaký animák, ale já stejně nevím, o co v něm jde, protože Linda si lehne na jednu moji nohu a usne, a já se musím dívat na ni. Je tak krásná a tak nezkažená. Hladím ji po vlasech a ani se nebojím, že ji vzudím. Spíš jí to jen vykouzlí úsměv na rtech.
Po chvíli se dveře otevřou na ve dveřích stojí Eliška. Tváří se překvapeně, ale pak se usměje a ústy neslyšně naznačí: "My vás tu necháme." Pak dveře zavře a já za nimi slyším: "Je tam Linda a Kryštof, půjdeme, zase k vám, ne?" "Cože? Linda s Kryštofem?!" "Prosimtě pojď a neřvi tady." Pak už se ke mě nese jen nezřetelné mumlání a nakonec vůbec nic. Nechám to plavat. Je mi fuk, co si o mě a Lindě Tomáš myslí. Zvlášť, když se mezi námi neděje nic špatného. Jsme jen přátelé.
O půl deváté večer - film už dávno skončil - Lindu pootočím na posteli tak, aby ležela hlavou na polštáři, přikryju ji peřinou a notebook položím na stůl. Ještě jí na mobilu nastavím budík na sedmou hodinu ráno, aby první den po Vánočních prázdninách nezaspala. Vím, že na mobilu nemá heslo, a taky vím, že si budík přesně na tuto hodinu nařizuje každý den, kdy vstává do školy. Pak ještě najdu kousek papíru a tužku a napíšu jí vzkaz, který si snad přečte, až se probudí: Díky za dárek. Doufám, že ses krásně vyspala! Kryštof. Nakonec vezmu svůj dárek od Lindy, tiše se vykradu z jejího pokoje - abych ji nevzbudil - a vydám se na chlapecký intr.
Na dveře od našeho pokoje pro jistotu zaťukám, nechci Tomáše a Elišku nachytat při nečem, z čehož bych pak mohl mít noční můry. Po chvíli se ozve tlumené: "Dále."
Vejdu do pokoje. Eliška sedí stojí před mojí skříní a obléká si bundu, Tomáš ji skoro pobožně sleduje.
"Á, to jsi ty! Už jsem tě od nás chtěla jít vystrnadit. No nic, tak pa," řekne, přijde k Tomášovi a dá mu pusu. Pak se za ní dveře zavřou.
Na Tomáše se radši nepodívám. I když na mě začne mluvit:
"Tak jak sis užil den?"
"Jo, bylo to super. Dostal jsem od Lindy šálu a rukavice," zvednu ruku, v níž dárky držím.
"Aha. To je super."
"Nezníš moc nadšeně."
"Taky, že ne. Hele, Linda je slušná holka a je jí sotva patnáct."
"No, a?" konečně se na něj podívám.
"Nechci, aby sis s ní něco začal a pak jí odkopnul, jako jsi to udělal s Tamarou a Evou a Vandou a..."
"Počkej, co?! Ty mi říkáš, že se s ní vůbec nemám bavit, nebo jako co?!"
"Ano, to ti říkám!"
"A proč bych tě měl já jako poslouchat, co?!"
"Jestli se jí dotkneš, jestli jí něco uděláš a jestli pak bude kvůli tobě smutná, tak si mě nepřej."
"Tak to je opravdu skvělý! Kamarád mi vyhrožuje a zakazuje mi bavit se s mou nejlepší kámoškou."
"Tak nejlepší kámoška? Já vím, že na ni koukáš jinak."
"Ale no tak! Jsme jen kamarádi."
"To ti tak budu věřit."
"Tak, když jseš tak chytrej, tak se zeptej Lindy!"
"Prostě ji nech na pokoji!"
To už mě vážně rozčílí. Na co si to Tomáš jako hraje? Od té doby, co si začal s Eliškou má nějak moc seběvědomí a kuráže. Až nezdravě moc. Rozrazím dveře skříně, vytáhnu čisté spodní prádlo, jedno tričko a ručník a vyběhnu na chodbu. Ještě za sebou prásknu dveřmi. Nenechám si něco takového líbit. Po studené sprše Tomášových slov si musím pustit vodu horkou. Nechávám ji na sebe téct možná až moc dlouho - nechci se vracet na pokoj příliš brzo.
Když už však na pokoj dorazím, je zhasnuto a Tomáš leží v posteli, zády ke mě. Potichu a potmě dojdu až ke své posteli, ručník přehodím přes opěradlo židle a vzklouznu pod peřinou. I když se na Tomáše stále zlobím, za chvíli usnu.

Předchozí díly: zde.

Zdroj obrázku: https://www.flickr.com/photos/johncrider/5938526327
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama