Byla jednou jedna parta XV.

25. srpna 2016 v 14:35 | kikabu |  Byla jednou jedna parta

Linda
Vánoční prázdniny se přiblížily stejně rychle jako i uběhly. Zítra odjíždím opět na intr a moc z toho nadšená nejsem. Ovšem z těch dvou týdnů, které jsem strávila doma a uživala si vánoční pohodu, jsem unešená. Přijela k nám na návštěvu i Eliška a seznámila se s mými rodiči. Bylo příjemné nebýt středem pozornosti a užívat si tu okolní pohodu. I když jsem se s Kryštofem usmířila, psali jsme si jen jednou. A myslím, že je to tak lepší.

Když vejdu na pokoj, Eliška je už uvnitř.
"Ahoj," obejme mě a míří ke dveřím, "nebude ti vadit, když skočím pozdravit Tomáše?"
"Ne, vůbec. Myslím, ale, že už je na pokoji."
"Jasně. Za chvíli jsem zpátky."
A jsem zase sama. Tak se cítím dost často. Ale nikomu nic vyčítat nemůžu. Jediný, komu to můžu dávat za vinu, jsem já sama. Začnu se tedy vybalovat. Když se opět zabydlím, napadne mě, že si zajdu na procházku do města. Proto se obléknu do kabátu, zabalím se do šály, obuju si teplé boty a vyrazím. Ještě, že není skoro žádný sníh. To byly všechny chodby na intru morké a kluzké. Hned, jak vyjdu ven z dívčího intru, uvidím Kryštofa. Míří ke mě.
"Čau, zrovna jsem si říkal, že tě zajdu navštívit a pozdravit."
"Ahoj, no, já se chci trochu projít. Ale můžeš jít se mnou."
"Jasně, půjdu moc rád," obejme mě kolem ramen a vyrazíme.
Jsem moc ráda, že nejsem sama. Možná i kvůli počasí mě teď přepadají takové menší deprese. Hlavně si v těch chvílích říkám, že jsem sama a bezcenná a z toho je mi úzko. Kdyby Kryštof věděl, jak mi tím prostým 'čau' a tím kamarádským objetím kolem ramen pomohl. Nemůžu uvěřit tomu jaké mám štěstí. Tohle si musím říkat: Vždycky tu bude někdo, kdo tě bude mít rád. A momentálně je to Kryštof. I když jsem ho vlastně dost surově odmítla, přišel zpátky a ještě se omluvil za to, za co vůbec nemohl. Je skvělý.
"Jak ses měla o Vánocich?" zeptá se.
"Super. Taková ta pohodička se spoustou cukroví, bramborového salátu a pohádek."
"Jasně. Já jsem za celé Vánoce viděl pohádky asi jen tři. Ale zato jsem to vykompenzoval tím cukrovím. Snědl jsem ho snad tunu. Máma mi ho sbalila i s sebou na intr."
Usměju se. Tohle se mi líbí. Tohle přátelské povídání o čemkoli.
"Jaké cukroví máš nejradši?" pokračuje.
"Já, no... Mám ráda perníčky a linecké?"
"A co vanilkové rohlíčky? Ty mám nejradši já. Je to klasika."
"Hm... Jen od babičky. Mamka je nikdy neudělala tak vláčné jako babi."
"A co dárky?"
"Vánoce přeci nejsou jen o dárkách."
"Já vím, ale rád bych věděl, jestli si dostala něco, co ti udělalo vážně velkou radost."
"No... Dostala jsem dost oblečení, pár knížek a tak. Nic moc neobvyklého."
"Tak já tu pro tebe něco takového mám..." vytáhne z kapsy malou krabičku a podá mi ji.
"Máš pro mě dárek k Vánocům...?" Málem mi to vyrazí dech.
"Otevři to," září jeho oči.
A tak tu malou krabičku otevřu. Na malém pěnovém polštářku leží dva gumoví medvídci - jeden červený a druhý zelený - když jednoho ale vezmu do ruky, uvědomím si, že jsou to náušnice.
"Líbí?"
"Jasně!" vykřiknu a obejmu ho. "Seš naprosto úžasnej, ty náušnice jsou úžasný a já dárek pro tebe nechala na pokoji." Nenapadlo mě, vzít ho s sebou. Musím se ale uklidnit tím, že jsem přeci nevěděla, že půjdu ven s Kryštofem.
"V pohodě. Já to vydržím," ušklíbne se na mě.
Pokračujeme v procházce chladným městem. Mám nutkání chytit Kryštofa za ruku, ale tohle přeci kamarádi nedělají. Proto jsem ráda, když mi nabídne rámě. Já se do něj zavěsím a připadám si jako jeho nejlepší kamarádka. Někdo na kom mu opravdu záleží. Někdo, koho má celého přečteného a vše mu vidí na očích. Někdo, na koho čeká. Někdo, pro koho se obětuje. Někdo, koho má rád.

Předchozí díly: zde.

Zdroj obrázku: https://www.flickr.com/photos/johncrider/5938526327
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama