Byla jednou jedna parta XIV.

31. července 2016 v 18:47 | kikabu |  Byla jednou jedna parta

Linda
Dnes je již devátého prosince a za chvíli nám začnou vánoční prázdniny. Docela se na ně těším. Budu doma s rodinou (tedy ne že bych je neviděla dlouhou dobu - jezdím každých čtrnáct dní domů), budu mít alespoň částečný pokoj od školy (stejně nám učitelé napařili spoustu domácích úkolů, referátů a podobných věcí) a hlavně, nebudu muset tolik myslet na Kryštofa. Protože ve škole mi ho připomíná všechno. Klubovna, když jsme spolu byli na promítání filmu, chodba, kde jsem ho potkávala, i můj pokoj, kde trávil také docela dost času. Domácí prostředí mi ho možná alespoň trochu vyžene z hlavy.

Taky hledám útěchu v tom, že si Tomáš konečně našel holku a proto bude na hlavním programu u nás doma on a Eliška. Jsem z nich dvou vážně nadšená, protože se k sobě, podle mého názoru, vyloženě hodí. Je sice dost možné, že vůdčím orgánem bude Eliška, ale už teď se mi zdá, že se Tomášovi zvedlo sebevědomí. To se s prvním vztahem stává. A dokonce jsem zaslechla i něco takového, že by se k nám Eliška přijela podívat. To už zní vážně!
Právě se učím na jednu z posledních písemek tohoto roku a po dlouhé době se na učení dokážu alespoň trochu soustředit. Možná je to tím, že se mi daří Kryštofovi tolik vyhýbat, že ho ani nevídám. Dokonce si pamatuju i pár letopisů a událostí k nim. To je ovšem jediné, co si z dějepisu pamatuju. Čísla mi v hlavě utkví, ale to ostatní kolem zapomínám po pár sekundách.
Když už jsem z toho všeho unavená a Eliška je někde s Tomášem, takže si nemám na pokoji s kým povídat, otevřu knížku a pokračuju ve čtení dobrodružného románu. Nejsem z něj nijak unešená, proto mi nedělá problém ani v polovině kapitoly knihu odložit a znovu se do čtení dát až za tři dny. Já mám ovšem takové pravidlo, že když už knihu rozečtu, tak ji také dočtu. Jen ve výjimečných případech, když mě kniha opravdu nebaví, přeskakuji nebo úplně odkládám. To se ale stává jen opravdu zřídka.
Také mám různé polohy, ve kterých čtu. Když sedím v křesle, většinou se zády opírám o jednu podpěrku pro ruce a o opěradlo mám opřenou hlavu. Nohy pak mívám složené pod sebou nebo volně přehozené přes druhou podpěrku. Když si čtu v posteli, ležím na jednom nebo druhém boku. A protože na pokoji křeslo nemáme, lehnu si s knihou do postele.
Pomalu se uchyluji k takovému tomu čtení, při kterém vnímám jen každé druhé slovo, písmenka se mi spíjí v jednolitou černou šmouhu a oči se mi zavírají, když vtom slyším zaklepání. Trhnu sebou, prudce otevřu oči a než se vzpamatuji, vstanu a otevřu dveře, ozve se ještě jedno zaklepání. Cestou ke dveřím přemýšlím, kdy by to mohl být. Eliška přeci neklepe, tak... Když uvidím člověka za dveřmi, cuknu sebou a koukám na něj s otevřenou pusou.
"Ahoj... Ehm... Můžu dál?" zeptá se rozpačitě Kryštof.
"Ja - jasně," nemůžu potlačit to, že jsem vážně překvapená.
"No... víš..." říká, když si sedá na Eliščinu postel, "chci si s tebou promluvit."
"Nečekala jsem to, ale myslím, že to je dobrý nápad." Usměju se.
"To, co se tehdy málem stalo... Chci se ti za to moc omluvit. Já prostě jen myslel, že bys třeba chtěla to samé, co já, ale očividně jsem se spletl. Moc se ti za to omlouvám. A kdybych tě tak neměl... Kdybys nebyla moje nejlepší kamarádka, asi bych ani nepřišel, ale takhle bez tebe jsem se cítil tak sám a nemohl jsem myslet na nic jiného než ne tebe... A i když už nemůžu vzít zpátky nic, co jsem udělal i neuděl a když už víš, co k tobě cítím, stejně bych byl rád, kdybychom byli alespoň kamarádi. Svět s tebou je prostě nějak hezčí... Ale kdybys... Když už se mnou nebudeš chtít nic mít, tak to pochopím..." vychrlí ze sebe jen s několika málo pomlkami.
"To já bych se ti chtěla omluvit," řeknu a sednu si na svoji postel. "Nechtěla jsem dávat nějaké signály a už to samozřejmě dělat nebudu. Také jsi mi moc chyběl..."
Usměje se a přesedne si vedle mě: "Takže kamarádi?"
"Nejlepší."
"Pfu... To jsem rád. Myslel jsem, že už mě nebudeš chtít nikdy vidět a že si budeš myslet, jaký jsem prase, když chci ocucávat holku, kterou znám tři měsíce."
"No... je to trochu rychlé i tak..."
Vezme mě kolem krku, přitáhne k sobě a rozcuchá mi vlasy. Já se nemůžu udržet, vyprsknu smíchy a on se přidá.
"Hele, Lindo, teď když už víš o tom, že se mi líbíš, nemusím to nijak tajit. Takže můžu mít komentáře ohledně toho, jak pěkně se směješ, jaké máš pěkné oči a jak ti to sluší?"
"I když ti řeknu, že by to bylo přes čáru, stejně bys to dělal."
"A co objímání? To je ještě v mezích?"
"Takové to kamarádské jo," řeknu a on mě, zatímco se opíráme o zeď za mojí postelí, obejme kolem ramen. Položím si na jeho rameno hlavu a po tváři se mi skutálí pár slz. Dřív než si toho Kryštof všimne, otřu si je rukávem mikiny.

Předchozí díly: zde.

Zdroj obrázku: https://www.flickr.com/photos/johncrider/5938526327
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama