Moje dětství

21. května 2016 v 9:03 | kikabu |  Já (ne)výřečná

Dnes bych se, už podle názvu článku, chtěla rozpovídat o svém dětství. Tedy hlavně o tom, co si (zatím) pamatuji. Přece jen mi je sedmnáct let, a proto je už co vyprávět. Mimochodem, na úvodní fotce jsem opravdu já. Tehdy jsem byla vážně rotomiloučká...


Já ve školce
Jak jistě víte, do mateřské školy se chodí na tři roky. Tedy normálně. Občas jsou děti, které se třeba stydí nebo se nechtějí odloučit od svých matek, proto jdou do školky třeba jen na dva roky nebo na rok. Ze mě musely mít asi učitelky ve školce velkou radost, protože já jsem tam chodila roky čtyři. Ano, ano. Šla jsem do školky o rok dříve, už ve svých dvou a půl letech. A ne že bych šla pak do školy o rok později, ne. Prostě jsem měla školku tak ráda, že mi nevadilo být tam nejmladší ze všech. To také znamenalo, že jsem na všech fotkách vypadala jako nejmenší skřítek.
Dokonce vím, do jakých tříd jsem chodila. První dva roky do Krtečků, tehdy byla moje značka srdíčko, a pak do Koťátek, kde jsem měla značku domeček. Je zvláštní, že si všechno tohle ještě pořád pamatuji.

Já a hraní si
Své nejoblíbenější hračky si ještě stále moc dobře pamatuji. Byli to panenky, plyšáci, různé postavičky z Kinder vajíček a spousta dalších. Panenek jsem měla celkem dost. Některé byly přímo moje, některé jsem dostala po mamince. Všechny jsem měla pojmenované a dokonce jsem jim vymýšlela i různé vlastnosti. Hrála jsem si na pěvecký sbor, školu i na normální život. Byla jsem docela hravé dítě.
S plyšáky jsem si moc nehrála, ty jsem přesunula do postele. I teď tam mám dva své nejoblíbenější. Samozřejmě každý z nich má své jméno. Bohužel mám alergii na prach a roztoče, proto je to občas krušné spát s nimi.
U babičky jsem si hodně hrála se starou kuchyňkou, kde bylo snad úplně vše: kamna, lavice, stůl židle, kredenc, talíře, obrázky na zdech, kýbl, pekáče, kočárek, vana a další věci. Sama jsem také dostala domek na hraní, jenže byl z papíru a tak se dost často rozpadal. Vím, ale, že se mi moc líbil.
Když jsem si u babičky nehrála s kuchyňkou, často jsem si stavěla z kostek nebo si panenky udělala z figurek na hraní (např. na Člověče, nezlob se!). S těmi jsem si hrála převážně na školu. Lavice měly z domina a každá figurka měla své jméno, jak jinak.
Také jsem se moc ráda převlékala do šatů a hrála si na princeznu nebo Alenku v Říši divů.
A snad nejdivnější věc: hrála jsem si s čokoládovými králíky, které brácha vykoledoval. Teď si musíte říkat, jaká jsem byla divná. Možná... S těmi jsem si pro změnu hrála na pěvecký sbor. Myslím, ale, že nejvíc mě bavilo je rovnat podle velikosti. Pak už jsem s nimi vůbec nezpívala, ale jen je rovnala. Byla jsem dost vynalézavá.

Já a první stupeň základní školy
Do první třídy jsem tedy, jak už jsem zmínila, nastupila ve svých šesti letech. Teď jsem třetí nejmenší ze třídy, ale tehdy, veřte nebo ne, jsem mezi ty nejmenší nepatřila. Byla jsem takový střed. O prázdninách před první třídou jsem dostala svoje první brýle, počet dioptrií se ovšem od té doby dosti navýšil.
O učení se vyjadřovat nebudu, ale musím zmínit, že jsem tehdy ještě moc nečetla. S tím jsem najspíš začala až na stupni druhém.
Už od první třídy jsem chodila na klavír a sborový zpěv. Což v rámci možností dělám doteď. Ve třídě čtvrté jsem začala chodit do skautu a to mě také neopustilo. Zhruba v té době jsem začala hrát i tenis, kterému se už však věnovat přestala.
Ještě k následující fotce mám pár vět. Ty kalhoty, co mám na hlavě (ano, jsou to kalhoty), jsou moje nejoblíbenější. Mám je ode dvou let, kdy jsem je nosila jako dlouhé kalhoty a nosila jsem je možná do třinácti, už tedy jako šortky. Jsou památka, je jim už patnáct let a ještě pořád je mám ve své šatní skříni.


Tak to by bylo asi pro tento článek vše. Kdybyste ještě přišli na nějaké téma o mém dětství, o kterém bych se, podle vás, měla rozpovídat, napište do komentářů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dorka Dorka | E-mail | 22. května 2016 v 14:09 | Reagovat

Zaujímavý článok, ktorý ja osobne považujem aj za dosť odvážny keďže nebýva zvykom blogerov odsunúť časť svojej anonymity bokom a rozpísať sa o svojej minulosti. A tie fotky sú také roztomilé s tým huncútskym výrazom v tvári. :-D   Len je škoda, že si to usekla pri prvom stupni ZŠ. :-)

2 Kikabu Kikabu | E-mail | Web | 22. května 2016 v 16:04 | Reagovat

[1]: Nerekla bych, že je to nějaké odvážné psát o svém dětství, i když je pravda, že u nikoho jsem ještě takovýto článek neviděla. Nicméně neprozrazuji nic tak důležitého že svého života, nebo něco, za co bych se měla stydět. 😃 A třeba bude pokračování 😁

3 Dorka Dorka | 22. května 2016 v 19:21 | Reagovat

[2]: Isteže, ani som to tak nemyslela, že by sa bolo treba hanbiť. Skôr som mala na mysli, ako si aj sama spomenula, že takýto článok človek na blog.cz denne nevídá. :-)

4 Kikabu Kikabu | E-mail | Web | 23. května 2016 v 6:56 | Reagovat

[3]: Tak to potom jo... :-D

5 Ginger White Ginger White | Web | 6. července 2016 v 11:12 | Reagovat

Hezký článek. :-) Takový jsem také u nikoho ještě neviděla. Jé a já si myslela, že jsem jediná, kdo si hrál s čokoládovými zajíci. :-D

6 Kikabu Kikabu | E-mail | Web | 7. července 2016 v 12:28 | Reagovat

[5]: Doteď jsem si to myslela také :-D

7 Péťa Péťa | Web | 12. července 2016 v 23:05 | Reagovat

Já si úplně živě vzpomínám, jak jsme všechny holky ve školce žily jen tím, jestli nám ježíšek přinese "babyborn", což byla plastová panenka, co plakala a smála se a když jí člověk dal najíst a napít, tak dokonce i vylučovala :D nakonec jsem ji dostala, ale nedávno jsme se o tom bavili s mamkou (protože někde uklízela a zjistili, že ji tam pořád mám schovanou i s postýlkou, nosítkem a výbavičkou) a máma mi říkala, že jsem si s ní stejně nechtěla moc hrát, protože nemrkala. Nejvíc jsem si hrála s "chodičkou" Petrunkou, což byla veliká panna, fakt jako větší dítě. A pak s Blankou, což byla panenka po mojí mámě, měla dlouhé krásné zrzavé vlasy. Tu jsem milovala :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama