Byla jednou jedna parta XI.

11. května 2016 v 21:16 | kikabu |  Byla jednou jedna parta

Linda
Právě teď sedím v kině. Sedím na pohodlné červené sedačce. Vedle Kryštofa. Ve tmě. Přemýšlím, jestli je to dobře. Jestli jsem se moc neukvapila. Přece jen... Potlačím slzy. Vůbec se nesoustředím na film a myslím na nás dva. Mám chuť chytit Kryštofa za ruku, má chuť ho políbit, ale ani jedno z toho neudělám. A on to naštěstí ví a akceptuje to. Mám velikou radost, že jsme spolu v kině, ale dost mě to zaráží a nevím, jak s tím naložit. Přátelé... Musím si stále dokola opakovat, že jsme přátelé...

V polovině filmu se ke mně nakloní a řekne mi polohlasem - tak abych to slyšela, ale ostatní ne:
"Vybral jsem správně?"
"Co?" jsem zaskočená a vůbec nevím, na co se ptá.
"Košili..."
"Jo, jasně je moc pěkná."
"Ale no tak. Ptal jsem se na film. Co je ti? Jsi nějak mimo."
"To nic, jen jsem si na něco vzpomněla. Ale to už je... To nic."
"Necheš odejít a popovídat si o tom?"
"Ne," usměju se. Trochu se do toho nutím, ale Kryštof očividně nic nepozná, protože se taky usměje a znovu přenese svou pozornost na film.
Položím svou ruku na opěradlo, které mám s Kryštofem společné, a zaryju nehty do měkkého polstrování. Jsem moc napjatá. Měla bys se uvolnit. Když si ale vzpomenu... To nic. Chce to klid. A čas. Po chvíli mě Kryštof chytí za ruku a to jen tak, jak jsem mu to v nepsané a nevyslovené smlouvě dovolila. Je to stisk plný podpory a toho, že mi slibuje, že kdyby něco, bude tu pro mě. Jsem mu vděčná a stisk mu opětuji. Hned poté však ruku stáhnu do klína a pokračuji v úvahách. Film mi dělá jen kulisu. Když skončí, všichni se zvedají z pohodlných sedaček, ale já si jich nevšímám.
"Lindo? Co to s tebou sakra je?"
"Nic, promiň, já... Zkazila jsem to."
"Ne, vůbec. Jen si o tebe dělám starosti."
"Všechno je naprosto v pořádku. Víš, co? Zvu tě na zmrzlinu."
"Ale no tak... To se nesluší, aby holka..."
"Ale sluší. Jsme kamarádi. V tuhle chvíli mě nemusíš pouštět před sebe, nemusíš mi držet dveře a už vůbec tě nemusí trápit to, že jsem tě na něco pozvala."
"Mám rád tyhle zažitý tendence, ale jak chceš."
"Tak se mi to líbí," usměju se a společně odcházíme ze sálu a pak i z kina.
Zamíříme do kavárny, která je skoro přesně na půli cesty ze školy do kina. Mají tu dobré kakao, pečivo i zákusky. A prodávají také poháry zmrzliny. Kryštof si objedná pohár s čokoládovou zmrzlinou a já s vanilkovou. Než nám objednávku donesou, povídáme si. O škole, o knihách, filmech, seriálech a o normálních věcech. Zase se chováme jako kamarádi.
Cestou zpátky si povídáme také. Je fajn mít někoho, před kým se nemusím bát cokoli říct, i když je jeho názor naprosto jiný. Kryštof mě doprovodí až ke dveřím našeho intru. Ještě se s ním nechci rozloučit, ale vím, že musím. Prozatím se opřu o dveře.
"Dneska se mi to moc líbilo," prořízne krátké ticho.
"Mně taky. Vážně jsem si to užila."
"To jsem rád. Mimochodem, vážně ti to sluší..."
"Nemusíš to říkat pořád dokola."
Pak se ke mně nakloní, pohladí mě po tváři a chce mě políbit... Ale já ho v poslední chvíli zastavím. Jen jemně ho od sebe odstrčím. Vypadá trochu zmateně a překvapeně, tak řeknu se staženým hrdlem: "Ehm... Ne..." Poté si uvědomím, co jsem to vlastně udělala, zhrozím se, zpanikařím, prudce otevřu dveře, o které jsem se ještě před chvílí opírala a vběhnu do nich. Běžím celou cestu až do svého pokoje. Eliška uvnitř není, ale je odemčeno, takže se nejspíš pohybuje někde v prostorách této budovy. Padnu na postel a přerývavě dýchám. Po tvářích mi tečou slzy, ale nevzlykám - skoro se nemůžu nadechnout. Otevřu proto okno a vykloním se z něj na čerstvý vzduch. Ještě, že z něj nevidím na chlapecký intr, protože bych mohla zahlédnout Kryštofa, o což právě teď vůbec nestojím. Ještě chvíli mám vysoký tep, ještě chvíli rychle dýchám.
Když jsem klidná, do pokoje vejde Eliška, mokré vlasy stočené do turbanu z ručníku.
"Tak jako bylo?" zeptá se a já nevím, jestli se chci rozbrečet, začít s nadšením vyprávět nebo ji vykopnout z pokoje.

Předchozí díly: zde.

Zdroj obrázku: https://www.flickr.com/photos/johncrider/5938526327
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dorka Dorka | E-mail | 16. května 2016 v 23:04 | Reagovat

Tak teraz som definitívne zmätená zo správania Lindy. Akoby ju niečo mátalo,nejaká spomienka. Teraz už som naozaj zvedavá prečo sa správala takto. :-x

Inak keď už je to tá partia, nebude dakedy aj kapitola z pohľadu Elišky a Tomáša? Len som zvedavá. :-) Pekný, emóciami preplnený, typicky dievčenský príbeh. :-)

2 Kikabu Kikabu | E-mail | Web | 17. května 2016 v 7:04 | Reagovat

[1]: Z pohledu Elišky a Tomáše to nejspíš nebude, oni jsou "vedlejší postavy". Ale rozhodně budou hrát v příběhu důležitou roli.
Moc děkuji, za vcelku pozitivní komentáře. Tak trochu jsem doufala, že si tyto povídky jednou přečteš a třeba se ti i zalíbí. :-) Kdyby sis třeba náhodou založila znovu blog - nový - nezapomeň mě na to hned upozornit! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama