Byla jednou jedna parta X.

3. května 2016 v 20:51 | kikabu |  Byla jednou jedna parta

Kryštof
Sedím v pokoji u psacího stolu a snažím se učit. Přišlo čtvrtletí a s ním i větší požadavky učitelů. Musíme se začít snažit, protože teď už "jde do tuhého". Nevím, co mi pomůže, když budu vědět, co vznikne smícháním kyseliny sírové s kyanovodíkem (radši to nikdo nezkoušejte - vůbec nevím, co může vzniknout a může to mít velké následky!), na škole, kterou bych rád studoval je "chemie" téměř sprosté slovo. Učit se ji však musím. Jako dalších několik předmětů - angličtina, čeština, dějepis, biologie, občanka -, které mě nebaví a ani mi vůbec nelezou do hlavy. Snad každý gymplák tenhle problém zná - musíme se učit i to, čím se nechceme zabývat.

Jak už jsem řekl, snažím se učit, ale jde to dost těžko, když musím stále myslet na Lindu. Stále nemůžu pochopit, že právě ona přijala moje pozvání do kina. Jsem vážně rád, i když jsem z toho možná trochu ve stresu. Co když budu moc stydlivý? Co když nebudu vědět, co mám říct? Nebo budeme celou dobu mlčet? Nebude to moc trapné? A co když se zasměju něčemu, co nebude vůbec vtipné? Je to vlastně poprvé po hodně dlouhé době, co jdu s holkou do kina. Na procházky chodím s Lindou, a dřív jsem chodil i s dalšími celkem často, ale kino - to je trochu specifičtější. Hlavním rozdílem je, že v kině jsou pohodlné sedačky a tma. Tato kombinace se může stát přínosem nebo zkázou.
Příští den, hned jak přijdu ze školy, podívám se na učení na příští den a jdu se vysprchovat. Po důkladné sprše si obleču čisté triko s košilí a rifle. Pak vyhrabu v jedné z mých cestovních tašek hřeben a pokusím se trochu zkrotit své vlasy. Nemám jejich barvu rád, protože se nikdy nemůžu rozhodnout jestli jsou tmavě nebo světle hnědé. Jediné co o nich s jistotou vím je, že při sebemenším zvýšení koncentrace vlhkosti vzduchu se kroutí a vlní. Ne, že by normálně byly rovné, ale občas si připadám jako ovce.
Po této nutné přípravě se podívám na hodiny na mobilu. S Lindou jsme se domluvili na tři hodiny, film začíná v 15:30. Ještě mám chvíli čas. Sednu si tedy k počítači a odpovídám na všechny možné zprávy na všech možných sociálních sítích, které mám. Občas si říkám, že bych je měl všechny zrušit - třeba by byl život plnohodnotnější. Po pár minutách se zvednu a vydám se k pokoji číslo 18 na dívčím intru. Lehce zaklepu na dveře, zevnitř se ozve hlasité "Dále!" (to nemohla být Linda) a tak vezmu za kliku a vejdu.
"Ahoj, je tady..." začnu, když vidím v pokoji jen Elišku, ale vtom mi spadne čelist a všechna slova jsou pryč. Spatřím Lindu - ve světle modrých šatech po kolena, s rozpuštěnými vlasy a černými kotníkovými teniskami na nohou. Je neskutečně krásná.
"Aby ti do tý pusy něco nevlítlo," podotkne Eliška a já pusu doopravdy zavřu, ale zato se mi ústa stáhnou v přihlouplý úsměv.
"Ehm... Tak půjdeme?" prolomí chvilkové ticho Linda.
"Určitě!" vyhrknu trochu spěšně. Linda vyjde na chodbu a já ji následuji. Eliška řekne něco ve smyslu, abychom si to užili, a zavře za námi dveře. Linda jde stále přede mnou, až venku na mě počká. Nechytneme se za ruce, ani jí nenabídnu rámě, protože si myslím, že by ho stejně nepřijala. Jsme přátelé a bez takovýchto zdvořilostí se obejdeme.
"Vážně ti to sluší, Lindo," řeknu po chvíli.
"Děkuji. To bě to taky sluší..." začervená se.
"Dík, no... Tak těšíš se?"
"Jasně. Moc."
"Mhm..."
"Hele... Jakto, že když si vezmu šaty a ty čistou košili, tak nevíme, o čem si povídat? Jindy nám témata nedochází."
"Asi to bude tím, jak moc jsi krásná. Nedokážu od tebe odtrhnout oči a chápeš... Chlapi nedokážou dělat víc věcí najednou."
"Jasně, takže proto, že mi to dnes sluší, tak mě pozoruješ, takže nemůžeš vymýšlet témata hovorů a k tomu ještě navíc mluvit?" zasměje se.
"Přesně! Je pěkné, když mi alespoň nějaká lidksá bytost rozumí..."
A to už dojdeme do kina, koupíme si lístky a popcorn a odebereme se do sálu. Sedneme si a než začne film, ještě si hodnou chvíli povídáme. Koukám se jí přímo do očí a mám stále nutkání zastčit ji pramen vlasů za ucho. Ale neudělám to... Jsme přátelé...

Předchozí díly: zde.

Zdroj obrázku: https://www.flickr.com/photos/johncrider/5938526327
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | E-mail | 5. května 2016 v 17:58 | Reagovat

už se těším na další díl :)

2 Kikabu Kikabu | E-mail | Web | 5. května 2016 v 19:58 | Reagovat

[1]: Tak někdo, kdo tyhlety příběh čte existuje?! Děkuju! :-D

3 Terka Terka | E-mail | 6. května 2016 v 23:10 | Reagovat

[2]:není zač máš skvělé příběhy úplně je žeru :-D

4 Kikabu Kikabu | E-mail | Web | 7. května 2016 v 7:02 | Reagovat

[3]: Jé, moc děkuji! Kvůli tobě - čtenáři - se budu více snažit :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama