Byla jednou jedna parta VII.

18. března 2016 v 16:24 | kikabu |  Byla jednou jedna parta

Linda
Vyučování nám, prvákům, začalo a já už vím, proč si bratr vždy stěžoval na toho či onoho učitele. První týden se k prvákům chovají mile, ale jakmile začne vyučování, to je hned samé: "Co vás to na té základce učili?", "Tohle jsou přeci základní znalosti." a "Pokud nezvládáš ani tohle, měl by ses zamyslet nad tím, zda je pro tebe právě tahle škola vhodná." Jo, je to celkem dril. Takže teď se musím naučit celou periodickou tabulku prvků a funkční styly a slohové postupy, i přesto, že se ani jedním z těchto předmětů (chemie a čeština) nechci dále zabývat.

Také můj společenský život se nezaobírá tak, jak jsem chtěla. Naše třída se pomalu, ale jistě, dělí na menší skupinky. Těžko říct, čím by to mohlo být, ale je tu jistý fakt, že některé z mých spolužaček jsou prvotřídní slepice a někteří mí spolužáci to těžko snáší. Je to zvláštní. Na jedné straně třídě jsou holky, na druhé kluci a uprostřed je jakýsi mix "nestranných", mezi které patřím i já a kterých moc není. Myslela jsem, že kolektiv budeme dobrý, ale nějak se mi moje představy začínají hrotit. Na druhou stranu jsem si našla skvělé přátele. Elišku, která je vážně ulítlá, ale zároveň naprosto skvělá. Je to má nejlepší kamarádka. Sice ji neznám tak dlouho, ale cítím, že my dvě k sobě padneme - jako dva díly puzzle (obrazně řečeno). A dále je tu Kryštof, který se stal mým nejlepším kamarádem. Dost často se vídáme a vždy hodíme nějakou tu řeč, ale většinou je to jen o škole. Tím pádem o sobě moc nevíme. Což ovšem Kryštof hodlá změnit:
"Haló," zvednu telefon.
"Ahoj, tady Kryštof. Hm... Mám otázku, co kdybych k tobě dnes zašel a dozvěděl se o tobě víc. Však víš..." Úplně ho vydím, jak zvednul jedno obočí.
"Em... Jasně. V kolik?"
"Teď?"
"Jako teď hned? Okey," položím mobil a vtom se ozve klepání na dveře pokoje. Otevřu.
"Ahoj, tak jsem tu."
"Už jsem se nemohla dočkat", řeknu a on se zasměje.
"Tak, přinesl jsem ti kakao a gumový medvídky."
"Jak víš, že je mám ráda? Ještě toho o mně moc nevíš."
"Obojí je to tutovka."
S úsměvem přijmu jak kelímek z nedaleké kavárny tak i pytlík bonbónů a vyzvu Kryštofa, aby se posadil na moji postel. Dnes je oblečen do flanelové košile s modrými a zelenými kostkami a dřín. Je tak ohleduplný, že než se uvelebí na mé posteli, skopne z nohou boty. Teď, když je ještě sucho, nikdo boty moc nesundává a všichni chodí v jedněch botách po škole, venku i po pokoji. Já tedy nejradši chodím bosá, proto, hned jak se na pokoj dostanu, boty odhodím a nechávám pachu nohou volný prostor.
Přisednu si k němu, otevřu gumídky a napiju se kakaa. Trochu se ke mně přiblíží, takže se teď dotýkáme rameny. Tedy já se svým ramenem dotýkám jeho paže. Moje rameno na to jeho nedosáhne.
"Tak, kde začneme?" zeptá se a nabídne si bonobón.
"Třeba tím, co nás baví dělat. U mě jednoznačně vede čtení. Miluju pronikání různými příběhy a odpoutání se od reality. Je fajn prostě vypnout, přenést se někam jinam a prožívat dobrodružství."
"To je skvělý. Já si ke čtení nikdy cestu nenašel. A co tě baví číst? Jako žánr?
"Nejvíc fantasy."
"Já to věděl!"
"Tobě to dnes nějak pálí. No, a co ty? Čím vyplňuješ svůj volný čas?"
"Nejvíc času trávím s tvým povedeným bratrem."
"Sebevrahu!" řeknu z legrace.
"To sedí. No, ale... Vlastně moc nevím, proč s ním trávím čas. Možná proto, že je to můj spolubydlící a oba dva se nejčastěji zdržujeme právě na pokoji."
Ještě dlouho si pak povídáme. Jen tak tam sedíme, jíme gumové medvídky, pijeme kakao a klábosíme. Opět moc hezky voní. Řekla bych, že už jsem tu vůni někde cítila, ale těžko říct kde. Tu samou voňavku může mít každý pátý kluk. V mém pokoji strávíme celé odpoledne. Trochu mě mrzí, že se vrátí Eliška.
"Ahoj... Ehm... Ahoj!" řekne, když se přiřítí do pokoje.
"Ahoj," řekne Kryštof a zvedne se z postele.
"Nebudu vás rušit!" vyhrkne Eliška, začne se prohrabovat svou kosmetikou a snaží se být "nenápadná".
"Ne, to je v pohodě. Stejně už musím jít. Tak čau, Lindo. Kdyžtak ti zas zavolám," řekne, zamává mi a s úsměvem odejde.
"Páni, tak ty teď randíš se třeťákem? Dobrý. Novej rekord," začne mě popichovat Eliška.
"Hele, nerandím s ním. Je to jen kamarád."
"Jasně. Kamarád." Při slově "kamarád" naznačí svými prsty uvozovky.
"Vážně. Kdybych s ním čirou náhodou randit začala, řeknu ti to."
"Fajn. Ale tu šanci si nenech utýct. Takhle pěknej kluk se těžko shání," mrkne na mě.
Zasměju se, Eliška se vypraví a obě se odebereme na večeři. Když se pak vrátíme a já vyhazuju obal od gumových medvídků a kelímek od kakaa, musím se usmát.

Předchozí díly: zde.

Zdroj obrázku: https://www.flickr.com/photos/johncrider/5938526327
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama