Byla jednou jedna parta IV.

18. února 2016 v 16:05 | kikabu |  Byla jednou jedna parta

Linda
Jak už jsem říkala, první týden ve škole se vůbec neučíme a seznamujeme se se svými spolužáky. Je nás ve třídě třicet a všichni jsme velice rozlišní, takže mi dělá trochu problém zapamatovat si všechna křestní jména natož pak příjmení či oblíbené filmy. Nicméně, snažím se a když teď někoho z nich potkám, vím, kdo to je.

Kdybych měla shrnout celou naši třídu, tak jsme třída "všech chutí a barev". Mám 17 spolužaček a 12 spolužáku. Z těch všech tři rádi kreslí, pět jich hraje na nějaký hudební nástroj, osm sportuje, sedm (samozřejmě dívek) se zajímá o módu, dva (samozřejmě kluci) hrají rádi počítačové hry, jedna dívka má ráda přírodu, jeden kluk rád vaří, jedna dívka tančí a dva (včetně mě) rádi čtou. I když to vypadá, že se každý zajímá o něco jiného, padneme si do noty. Jak jinak, i charaktery jsou zde různorodé - od těch velmi společenských, přes vtipálky, génie, sportovce a krásky až po stydlíny. Někdo je vyloženě průbojný a velice komunikativní a někdo si nechává svůj názor i pocity pro sebe. Já osobně se vidím v jakémsi pomyslném středu. Nejsem stydlivá, ale vůdcovské sklony byste u mě hledali marně.
Celý týden mám starosti s novým prostředím, ztrácím se v budovách a nerozpoznávám učitele od maturantů, ale i přes to mám čas myslet i na něco jiného. Přijde mi, že se mě můj bratr straní. Nikdy jsme se nechovali jako největší kámoši, ale rozhodně jsme se jeden druhému nevyhýbali. Jenže jak je Tomáš v jiném prostředí než doma, snaží se udržet si svou popularitu, kterou bych mu já mohla srážet. A podle toho, že se s ním vůbec nepotkávám, asi dost razantně. Je mi to trochu líto, budu si s ním muset promluvit.
A je tu ještě někdo na koho musím myslet - bráchův spolubydlící. Kryštof. Jako ne, že by se mi líbil, ale prostě nějak upoutal pozornost mých mozkových buněk. Přijde mi sympatický a celkem mi lichotí, že se se mnou sám od sebe začal bavit starší kluk, který mě sotva zná. Dnes mě potkal na chodbě a zničeho nic se mnou zase začal komunikovat.
"Ahoj, Lindo." V jeho ústech zní jeho jméno tak zvláštně.
"Ahoj."
"Chtěl jsem se zeptat... Každý rok pátek v prvním tejdnu nikdo nejede domů a maturanti promítají film v klubovně. A protože o tom moc prváků neví, tak jsem se chtěl zeptat, jestli nechceš taky přijít."
"Jo, to by bylo super."
"Můžeš říct i... no... Elišce?"
"Jo, Elišce. Dobře."
"Promítání je v sedm, tak..."
"Stavíš se u nás?"
"Jasně, třeba za deset sedm."
"Dobře."
"Tak zatím," řekne s úsměvem.
"Čau." Rozejdu se směrem k učebně, kde máme mít za pět minut matematiku, když v tom mě Kryštof znovu doběhne.
"Samozřejmě jsem ti slíbil, že se stavím a ani nevím, jaký máte pokoj."
Rozesmátá odpovím: "18. Díky, no, kdyby ses nezeptal a nestavil, tak bych do klubovny netrefila. Vůbec nevím, kde je."
"No, večer se to dozvíš."
Rozloučí se a zase zmizí. A já zamířím na matiku.

Pozn. autora: Onen školský systém je mnou samotnou vymyšlený, takže je možné, že by vůbec nemohl fungovat. A také jsem nikdy nebyla ubytovaná na intru, tudíž nevím, jak to tam chodí a proto si domýšlím spoustu skutečností. Proto prosím za prominutí a respektování mých nedostatků. Děkuji.

Předchozí díly: zde.

Zdroj obrázku: https://www.flickr.com/photos/johncrider/5938526327
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama