Byla jednou jedna parta III.

9. února 2016 v 20:04 | kikabu |  Byla jednou jedna parta

Linda
Další den nám začíná škola. Na této škole je ještě fajn, že každé úterý a čtvrtek začíná vyučování až v 8:55. Protože tu všichni žáci i hodně učitelů přes týden bydlí, můžeme si to dovolit. Dnes je ale pondělí, proto se v 7:30 vydáme s Eliškou na snídani do jídelny, nejmenší budovy celého areálu, a v 7:50 už hledáme na chodbě budovy A, kde budeme mít nejvíce hodin, svoje skříňky na věci. V dlouhé řadě mi chvíli trvá, než číslo 53 najdu, ale přece se mi to podaří. Vyhrabu z tašky klíče od domu, ke kterém přibyly další tři - od intru, od našeho pokoje a od skříňky - a odemknu zámek. Dám si dovnitř pár učebnic a boty, které vyměním za pantofle.

"Jé, ahoj," ozve se vedle mě. Zaregistruju osobu, ale musím zvednout oči, abych spatřila obličej.
"Ahoj. Ty seš ten bráchův spolubydlící, že jo?"
"Jo, to jsem já. Ani jsme se nestihli představit. Já jsem Kryštof," řekne a natáhne ke mně ruku.
"Linda. Těší mě." S úsměvem mu stisknu ruku. Abych se mu mohla podívat do očí musím mít trochu zakloněnou hlavu, protože je oproti mně dost vysoký.
"Tak, jak se ti tu zatím líbí?" Opře se zády skříňky.
"No, ještě jsem nepotkala ani jednoho učitele, tak zatím dobrý." Zasměje se.
"A na jakým si vůbec oboru?"
"Na technickým."
"To, myslíš vážně?"
"Ehm... Jo."
"Páni, moc holek, co chodí na technický obor, neznám. Vlastně jsi asi druhá."
"Hele, měly bysme jít najít tu třídu," přijde rychle Eliška a zatahá mě za rukáv.
"Jo, jasně. Vy se ještě neznáte," obrátím se na Kryštofa, "tohle je moje spolubydlící Eliška" a pak na ni, "a tohle spolubydlící mýho bráchy - Kryštof." Taky si podají ruce a vymění zdvořilostní fráze "těší mě".
"A jakou třídu vlastně hledáte?"
"303," řeknu po chvíli koukání do papírů, které nám poslalo vedení školy už o prázdninách, abychom se zde pak lépe vyznali. Myslím, že to stejně nepomohlo.
"To je druhé patro a doleva."
"Tak dík," odpoví Eliška, rozejde se ke schodišti a táhne mě za sebou.
Interiér školy vypadá celkem moderně, chodby jsou vymalované světle žlutou barvou a veškeré dřevěné vybavení je světle hnědé. Když se vyšplháme až do třetího patra a najdeme třídu číslo 303, zjistíme, že jsme skoro první, co do třídy dorazily. Třída je jednou z poslucháren, které se nachází pouze v budově A, takže jsou lavice na velkých stupních. Sedneme si s Eliškou vedle sebe do lavice na třetím schodu. Ve třídě jsou s námi ještě čtyři chlapci a dvě dívky. Ani o jednom nic nevím, dokonce ani, jak se jmenují. Snad na tom nejsem jediná takhle špatně.
I přesto, že se zazvonilo, spousta lidí ještě chybí. Podle informací, které nám škola poslala, by měla naše třída čítat plný počet možných studentů - tedy třicet. Rychle spočítém všechny přítomné a stále mi šest spolužáků chybí. Pokud nemůžou třídu najít, docela je lituji. Najednou se však otevřou dveře a všech šest opozdilců i s učitelkou a ředitelem školy vstoupí. Studenti obsadí poslední volná místa a pedagogové se postaví za katedru. Naše, s největší pravděpodobností, třídní učitelka je hubená, malá, starší paní s brýlemi na nose a bílými vlasy. Na sobě má šedý svetřík a světlé kalhoty a může jí být kolem padesáti let. Oproti tomu ředitel je tělnatý a celkem vysoký. Myslím, že je zhruba stejně starý jako žena, stojící vedle něj, jeho vlasy jsou hnědé, ale vousy celé prošedivělé. Spolu tvoří velice zvláštní dvojku.
Ředitel nám popřeje šťastný vstup do nového školního roku a seznámí nás se školním řádem. Třídní učitelka - profesorka Teplá - nám řekne o škole vlastně vše, co by se nám mohlo hodit a prozradí nám, co nás bude následující týden čekat. Protože jsme na internátní škole, není prý potřeba jezdit kamkoli na seznamovací kurz, jako to dělají ostatní školy, ale my se první týden nebudeme učit a budeme se právě seznamovat. Samozřejmě, že všichni moji spolužáci i já jsme řekli své jméno i něco o sobě už dnes, ale stejně jsem si zapamatovala asi jen pět jmen. Z toho jedno je mé spolubydlící.
Dnes máme pouze jen jednu hodinu, takže hned po ní si už můžeme dělat co chceme, tedy v rámci možností. S Eliškou se domluvíme, že vyrazíme do města. Ani jedna z nás tu nebydlí, takže se přeci musíme trochu porozhlédnout.

Pozn. autora: Onen školský systém je mnou samotnou vymyšlený, takže je možné, že by vůbec nemohl fungovat. A také jsem nikdy nebyla ubytovaná na intru, tudíž nevím, jak to tam chodí a proto si domýšlím spoustu skutečností. Proto prosím za prominutí a respektování mých nedostatků. Děkuji.

Předchozí díly: zde.

Zdroj obrázku: https://www.flickr.com/photos/johncrider/5938526327
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama