Byla jednou jedna parta I.

16. ledna 2016 v 13:54 | kikabu |  Byla jednou jedna parta

Kryštof
Je září a mně začíná další ročník na střední škole. Letos už třetí. Když se vracím do školy, mám poněkud smíšené pocity, protože nevím, co mám od třeťáku očekávat. Mám se bát, že jsem se o něco příblížil maturitě, mám mít radost, že za dva roky tuto školy opustím, nebo mám mít špatný pocit z toho, že je to polovina mého středoškolského života? Nicméně, jediné co vím, je to, že nehodlám tenhle rok jen sedět nad učením a drtit se deriváty uhlovodíků nebo inverzní funkci. Hodlám si tento ročník náležitě užít.

Jakmile mně máma doveze na prostranství na pozemku školy obklopené budovami s třídami a pokoji, vyndám si všechna zavazadla z kufru, dám mámě pusu na rozloučenou a vydám se k světle hnědé budově s několika patry. Můj pokoj se tentokrát nechází v prvním patře, někde z kraje chodby, což je fajn. Aspoň ho nebudu muset dlouho hledat. Za dveřmi číslo 12 na mě už čeká můj kamarád a spolubydlící Tomáš. Bez něj by to nešlo. Neříkám, že je to kdovíjaký týpek, ale mám s ním už spoustu příhod, které známe jen my a jsme prostě nejlepší kamarádi.
"Dále," řeknu, když se ozve nečekané zaklepání na dveře našeho pokoje, kde probíhá vybalování oblečení a učebnic.
"Ahoj... ehm... je tady Tomáš?" zeptá se s pohledem upřeným na mě neznámá dívka.
"No, co?!" Tomášův hlas je dost arogantní.
"Myslím, že jsme si vyměnili kufry. Protože to růžový tričko moje není," řekne dívka a s úsměvem se na mě podívá. Nevím proč, ale nemůžu od ní odtrhnout oči. Je taková... jiná. Není jako ostatní holky. A navíc dost dobře setřela Tomáše. Taky jsem se musel usmát.
"Dej to sem! Zaprvý nemám žádné růžové tričko - je to meruňková. A zadruhý nemusíš na mě bejt hnedka hnusná."
"Tak se omlouvám, mistře Meruňko." Rozesmál jsem se.
"Támhleten bude tvůj, tak si ho vem' a zmizni."
"Díky." Dívka popadne kufr, zazubí se na Tomáše a odejde.
"Kdo to byl?" obrátím se na mého spolubydlícího.
"To byla moje sestra."
"Tohle je ta tvoje sestra? Z toho, jak jsi o ní mluvil, jsem si vyvodil, že chodí maximálně do pátý třídy."
"No, tak nechodí. Bohužel, je na stejný střední jako já," vyplázne jazyk a oklepe se.
"Měl bys nás někdy představit..."
Protože nástup na tuto internátní školu je vždy odpoledne před začátkem vyučování, po pár hodinách se sebereme a vydáme se na večeři. Jako vždy, první jídlo naší "vyhlášené" jídelny je krupicová kaše, ochucená hořkým kakaem. Sníst se to dá, ale otázkou je, jestli to váš žaludek stihne strávit. Celou dobu se otáčím po jídelně a hledám Tomášovu sestru, ale marně. Nejspíš sem prváci ještě nezabloudili.
Večer, když se snažím usnout v nové posteli, myslím na onu dívku, která zaklepala na naše dveře. Kdyby Tomáš ještě nespal, zeptal bych se ho aspoň, jak se jeho sestra jmenuje. Nechci ho ale kvůli tomu budit a tak usínám s tím, že nevím, jak se ta dívka jmenuje.

Zdroj obrázku: https://www.flickr.com/photos/johncrider/5938526327
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama