Nikdy neztracené vzpomínky I.

10. prosince 2015 v 21:03 | kikabu |  Něco z prózy


Vzpomínky, slovo, které v nás vyvolává mnoho pocitů najednou. Jsou smutné, romantické, hektické, krásné, rozhořčené či jen úplně mlhavé. Abych nic z toho, co se mi stalo nebo co jsem viděla, nezapomněla, pořídila jsem si deník, do kterého každý den přidávám alespoň pár řádek. Ale není náhoda, že jsem si deník začala vést (měla jsem ho totiž už déle, ale nic jsem do něj nezaznamenávala, až teď). Předchází tomu totiž jeden fakt - změna mého života! Do naší školy a mé třídy přichází nový kluk...


16. ledna
Deníku (nesnáším oslovení "Milý deníčku),
dnes přišel do třídy nový kluk. Jmenuje se Tadeáš, má rovné tmavé blond vlasy (vím, že to není moc přesný popis, ale nevím jak jinak barvu jeho vlasů popsat. Taková tmavší blond - na slunci skoro zlatá), tmavě modré oči a je vyšší asi o 15 cm než já (takže asi 175 cm?) Když jsem ho poprvé uviděla, docela se mi líbil. Jeho oblékání a styl jsou velice vkusné, což mě překvapilo. Měl na sobě normální bílé triko, na něm červenou kostkovanou košili a tmavě modré, neodrbané rifle. Vážně štramák!
A při hodinách jsem zjistila, že je i docela chytrý a hodný. Právě dnes jsem si na matemaiku zapomněla tužku číslo 3, kterou musíme rýsovat, ale bohužel nikdo ji neměl dvakrát (nebo se prostě vymlouvali a nechtěli mi ji půjčit - moc kamarádů nemám). Tadeáš, který sedí o řadu vedle a o lavici dál, mi jednu nabídl a já ji s vděkem přijala. Náš matikář je totiž strašný rapl a když rýsujeme něčím jiným než 3, snižuje známku o stupeň dolů. Jenže jsem mu ji zapomněla i vrátit, za což ho lituju. Já občas zapomínám vážně dost...

25. ledna
Deníku,
dnes jsem vyšla ven z našeho domu a uklouzla na ledě. Zvedla jsem se a nic mi nebylo, ale pak jsem se opřela o nedaleko stojící zábradlí a s výkřikem ucukla, protože mě strašlivě zabolelo v zápěstí. Vyhrkly mi slzy a já volala mámě, že jsem si asi něco udělala se zápěstím, že by to chtělo jet do nemocnice. Máma mě tam hned dovezla. Doktor zjistil, že tam mám něco nalomené a tak mi na ruku dali sádru. S mámou jsem byla po dlouhé době sama. Ona je stále v práci a když ji jdu občas navštívit, abych ji vůbec viděla, je okolo spousta lidí a nemůžeme si říct nic osobního. Ona je taky pořád na nějakých cestách a domů po práci se vrací pozdě. Uvaří večeři, najíme se a jdeme spát. Při tom si ovšem nic nestihneme říct... Je to smutné, protože mi stále více připadá, že její práce je pro ni důležitější než já. Občas mi i dost chybí...
A trochu mi chybí i táta. Zemřel, když mi bylo pět, takže jsem ho nestihla skoro vůbec poznat. Někdy si připadám jako sirotek, i když je to vlastně poloviční pravda. Možná i dvou třetinová pravda! Moc se mi stýská po těch časech, který si pamatuju jen z fotek. Na nich jsme já, máma i táta v objetí a s úsměvem na tváři.
Vlastně když jsem byla menší máma pracovala o dost méně. Asi už usoudila, že se o mě nemusí starat, a tak si nabírá tolik práce.
No nic, už budu končit. Tak třeba zase příště...

29. ledna
Deníku,
dnes jsem jako každou středu šla do školního hudebního sálu, kde mohou žáci této školy cvičit na své hudbní nástroje. Jediný, který si tam můžeme propůjčit je klavír, na který já hraji. Jenže dnes jsem nešla hrát. Kvůli tomu zápěstí si na klavír pořádně nezahraji ještě asi dva měsíce. Což je na tom to nejhorší...
Já jsem si šla prostě do sálu jen sednout a poslouchat to ničivé ticho. Nemám ticho ráda... Protože ticho je taková ta doba, která vysílá signály, že po ní přijde nějaká pohroma.
Jako tehdy, když jsem byla sama doma a jen tak poslouchala ticho. Najednou vrthla do dveří od našeho bytu máma, ale byla totálně na mol. Hrůza! Naštěstí nezvracela, tak jsem ji, s velkou námahou dopravila do postele. Byla hrozně těžká, na to, abych ji do postele dostala, ale nakonec se mi to asi po dvaceti minutách podařilo. Ale na to, aybch ji třeba převlékla, jsem už neměla žádnou energii, proto zůstala až do rána v tom, v čem přišla. Jen jsem jí ještě k posteli dala sklenici vody a prášky na bolení hlavy. Prostě pohroma!
Dnes jsem ale žádnou pohromu nechtěla. Jen jsem chtěla být chvíli sama a relaxovat. Třeba to se v naší třídě nedá, protože tam je neustále hrozný řev - i o hodinách. Tak jsem se zavřela tady, protože sem jsem v tenhle čas chodila jen já a nikdo jiný tu tedy nebyl.
Bylo mi vážně smutno a po tváři se mi začaly kutálet slzy...
"Ahoj," pozdraví mě nějaký hlas.
"Ahoj," odpovím chlapci, který si sedne vedle mě na jednu z laviček, které lemují v několika řadách celý sál.
"Co se děje, proč brečíš?" zeptá se mě zase. Je to Tadeáš.
"Víš, já... Jen je mi smutno, že jsem pořád sama."
"Jako, že s nikym nechodíš?"
"No, ne úplně. I když, kdyby tu byl někdo takovej, tak by ta samota nebyla tak strašná. Víš... já nemám tátu a máma hrozně pracuje a já jsem doma pořád sama..."
"Aha, to je mi líto..." řekne Tadeáš a položí mi ruku na tu mou.
"Mě taky..." řeknu, rozbrečím se a obejmu ho. Hlavu si opřu o jeho rameno a stále brečím a brečím.
"No tak... To bude dobrý," šeptá mi do ucha Tadeáš a hladí mě přitom po vlasech.
"A... ještě k tomu... si ani nemůžu zahrát na klavír," řeknu mezi vzlyky a ukážu mu sádru. "Při tom jsem se alespoň trochu uklidnila."
"Tak víš, co? Já ti zahraju! Neumím sice na klavír, ale na kytaru ano. Počkej chvíli, jen si ji přinesu."
Ani jsem nevěděla, že hraje na kytaru. Takže další plus - je hezký, chytrý, milý hodný a umí hrát na kytaru. Líbí se mi stále víc a víc...
"Tak jsem tady. Můžu?" zeptá se, když si sedá na lavičku opodál. Já se už trochu usměju, otřu slzy a mlčky přikývnu.
... a začal hrát krásnou píseň Falling Slowly. Pak začal i zpívat a potom jsem se přidala i já.


Když jsme dozpívali, rozloučila jsem se a šla domů. Zase do úmorného ticha...

Zdroj obrázku: http://nhatkycuocsong.com/cuoc-song/nhung-ngay-thu-la-nhung-ngay-them-duoc-guc-dau-tren-vai-ai-do-61042.html
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama