Tóny písně

12. listopadu 2015 v 20:17 | kikabu |  Něco z prózy


Tento příběh začíná dva měsíce před tím než skončí. Všechno začalo tím, že jsem se jakožto nejlepší zpěvačka našeho kraje dostala do celostátního kola pěvecké soutěže, které jsem se účastnila už po jedenácté. Poprvé jsem se této soutěže zúčastnila v pěti letech, kdy jsem se ze školního kola nedostala ani do kola okresního. Tehdy jsem ještě nevěděla, co všechno tato soutěž obnáší a myslím, že to nevěděla ani ta holka z mé kategorie, co se tam dostala.

A teď jsem už asi popáté v celostátním kole. Jenže pokaždé postoupila do posledního světového kola jedna hrozná holka - Amanda. Je to moje konkurentka - vždycky vyhrála o pár bodů - ale pokaždé postoupila ona. Dnes se budu snažit změnit tuto rutinu. Právě před chvílí jsem odzpívala svou předposlední písničku a teď jdu ze zákulisí za mou učitelkou zpěvu, která sedí v sále. Po mém vystoupení následuje patnáctiminutová přestávka, kdy se porota radí o vystoupeních. Na této soutěži se musí každá - dívčí a chlapec soutěž je rozdělená - dívka prezentovat pěti písničkami na různá témata. Čtvrté kolo, které teď skončilo, je zaměřené na písně z filmů. Já si vybrala The Call od Reginy Spektor z filmu Letopisy Narnie: Princ Caspian. Vtom uvidím svou učitelku.
"Tak, jaká jsem byla?", zeptám se jí hned.
"Úžasná. Slyšela jsi ten potlesk?"
Přykývla jsem.
"Myslím, že dnes to máš vyhrané," říká zase moje učitelka Slavíková.
"Ale Amanda je vážně třída."
"Jenže dnes tam udělala tolik chyb. Postoupit musíš ty!"
"Děkuji."
"Ne, to já děkuju. Teď si běž chvíli na vzduch, uklidni se, nadýchej se čerstvého vzduchu, nechoď tedy moc daleko a za deset minut buď zase tady, ano?"
"Dobře. Tak za deset minut."
"Budu tu čekat."
"Ok. Zatím na shledanou."
Seběhnu několikery schody a vyjdu ven před dům hudby v našem hlavní městě, kde se pěvecká soutěž odehrává. Vlahý vánek mi rozčechrá vlasy a pohladí mě po rudých tvářích. Oči se mi zalijí slzami, protože vítr je opravdu svěží a kolem mě je najednou tolik světla. Na chvíli je zavřu.
Když je znovu otevřu, vydám se ven z pozemku, na kterém dům hudby stojí. Vyjdu ven bránou na chodník a asi třikrát dům hudby obejdu. To mi vystačí na celých deset minut, které jsem mohla být venku a zamířím zase do budovy. Dojdu až do třetího patra, kde se vystupuje, a hned uvidím učitelku Slavíkovou:
"Tak připravena?"
"Ano," odpovím.

--------------------

"A vítězem se stává Michaela Stinná! A ta také postupuje do světového kola do Vídně, které se bude konat za šest týdnů!"
Takže já jsem vážně vítězka!
"Gratuluji ti Míšo!", říká slečna Slavíková.
"Opravdu jsem postoupila?! Pořád tomu nevěřím!", říkám já.
Takže příští dva měsíce se budu připravovat na další kolo ve Vídni. V tomto kole se spojí už chlapci s dívkami a budou cvičit jak sóla, tak duety. Losem vyberou páry, ve kterých se bude zpívat. Vůbec nevím, s kým budu zpívat. Může to být Američan, Rakušan nebo i Belgičan. Tak uvidíme...

--------------------

"Tak tohle je Philippe z Francie," představuje mi slečna Slavíková toho nejúžasnějšího kluka, kterého jsem kdy viděla. Má blond vlasy, tmavě modré oči a výšku tak akorát. Já se prostě zamilovala do Francouze.
"Ahoj," řeknu a zamávám mu.
"Salut," pozdraví mě francouzsky a usměje se.
"Budete spolu zpívat," říká znovu slečna učitelka.
"Ale jak se budeme domlouvat?", zeptám se.
"Prý mluví docela dobře anglicky."
"Ale já anglicky neumím! Celý život se učím německy."
"A... Tak to je problém. Ale já anglicky umím, tak budu překládat. Stejně budu na všech tvých zkouškách."

--------------------

"Tak držím palce. A hlavně se nestresujte ano? Don´t be nervous, yes?", říká slečna Slavíková. Česky pro mě, anglicky pro Philippea. Oba přikývneme. Toto je poslední píseň, kterou budeme zpívat.
Vídeň je moc krásná, vůbec se mi z ní nechce. Se slečnou Slavíkovou jsme ji procházeli tak dlouho a přece jsme neušli ani polovinu. Za ty dva týdny se tu toho stalo hodně. Já se zamilovala do Philippea, on se mi vážně dvoří. Je úžasné s ním zpívat.
Jdeme na pódium a tam se rozezní tóny námi vybrané písně Falling Slowly od Glena Hansarda a Markéty Irglové. Philippe mě chytne za ruku a podívá se na mě výmluvným, ale zamilovaným pohledem.
"I don´t know you, but I want you, all the more for that," zpívá.
"Words fall through me, n'always fool me and I can't react," přídám se.
"Take this sinking boat and point it home, we've still got time. Raise your hopeful voice, you had the choice, you've made it now."
Na tento okamžik nikdy nezapomenu. Je kouzelný, krásný. Přeji si ať nikdy neskončí, modlím se, aby trval donekonečna. Ale i přesto je písnička u konce:
"Falling slowly sing your melody, I'll singing mine."

--------------------

"I přes dojatou porotu při písni Falling Slowly, kterou zpívali Michaela Stinná z České republiky a Philippe Boulet z Francie, vyhráli celosvětovou soutěž ve zpívání Simon Smith z Ameriky a Adelia Morillo za Španělska," říká jeden z porotců, samozřejmě německy - jsme přeci ve Vídni.
Taková škoda. Já se snad rozbrečím. Podívám se na Philippea. Nevypadá vůbec smutně, naopak se usmívá. Je mu jedno, kdo to vyhrál, je rád že tady mohl vůbec soutěžit. A určitě ho uvedlo do rozpaků to, že jsme dojali porotu. I on se podívá na mě. Na uších má sluchátka připojené k přístroji, který vše, co porotce, který vyhlašuje, říká, překládá do francouzštiny. Znovu se usměje a mrkne na mě.

--------------------

A přichází ten nejsmutnější ze všech okamžiků. Loučení.
"Necháte nás chvíli o samotě?", zeptám se slečny Slavíkové, která mě doprovází k taxíku. Ten nás odveze na letiště a pak frr domů. Philippe mě vyprovází.
"Samozřejmě," řekne slečna učitelka a sedne si do taxíku.
Podívám se Philippeovi do očí. Do jeho krásných modrých, hlubokých očí. Chytne mě za ruce. Chvíli jen takto stojíme a nikdo nic neříká, nikdo z nás se nehýbe. Jen větřík kolem tiše fouká. Po chvíli však sáhne Philippe do své kapsy u kalhot a vytáhne z ní černý lihový fix. Do ruky vezme mou pravou dlaň a něco na ni napíše. Podívám se na černá písmena na své dlani. "PHILIPPE," čtu.
Také vezmu jeho pravou ruku na na její dlaň napíšu jméno své.
"MICHAELA," čte on, ale výslovnost má trochu jinou, než já.
Pak vezme moji levou ruku a na ni nakreslí srdce. Já na jeho levou dlaň nakreslím ležatou osmičku. Podívá se na ni.
"De huit?", nechápe.
Otočím mu ruku, aby jeho prsty ležely vodorovně. Jeho úsměv vše vysvětlí. Už chápe. Není to osmička, ale nekonečno. Nekonečná láska. Podáme si levé ruce a stiskneme je. Philippe mě k sobě přitáhne, obejme mě kolem boku a políbí mě. Ten polibek je plný magie, nenaplněné lásky a očekávání, že se ještě někdy setkáme. Je to tak dlouhý polibek, že kdybych posčítala čas všech polibků v romantických filmech, které znám, byl by o dost kratší.
Nakonec si ještě vyměníme emailové adresy, abysme si mohli psát.

--------------------

Když sedím v letadle a slečna Slavíková spí, přemýšlím o tom, že bych se měla začít učit francouzštinu, nebo alespoň angličtinu. Stále mi v hlavně zní melodie naší poslední písně Falling Slowly. Tóny této písně si chci zapamatovat napořád.

Zdroj textu písně: http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/glen-hansard/falling-slowly-17958
Zdroj obrázku: https://gancealarisa.wordpress.com/old/ce-e-dragostea/
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama