S úsvitem končí všechny mé můry

14. listopadu 2015 v 13:28 | kikabu |  Něco z prózy

Ulehám na postel, mám strach. Strach z toho, že zase usnu a budou se mi zdát velice strašidelné sny. Vždy z nich mám hrůzu, občas bývám i náměsíčná. Bojím se. Moc. Ve snech mě pronásleduje jeden chlápek. Je holohlavý, se strništěm na bradě, v černé vestě, zelených kalhotech a šedém tričku. Běží za mnou, ale já utíkat nemůžu. Tedy jen tak pomalu. A vždy, když už mě má skoro na dosah, když po mě natahuje ruku, probudím se. Ať už je to ve dvě hodiny ráno, nebo o čtyři hodiny déle, probudím se ve chvíli po mě sahá rukou. Stane se jen málokdy, že se sen prodlouží až do sedmé hodiny ráno, kdy musím vstávat. Většinou se probudím ještě za tmy a dál už nemohu usnout. Pak jsem celý den pořádně ospalá.

Ale dnes už vážně usnout nechci, ne a ne a ne. Nechápu, proč se mi ty sny zdají. Nikdy jsem toho člověka neviděla a nevím, o koho jde, ale nechci už, aby se mi tyhle sny zdály. Nechci, nechci, nechci...
Ale ne! Zase ten člověk! Nech mě být! Už tě nechci nikdy vidět! Běž ode mě pryč! Jsme na poli a on se stále přibližuje a už je ode mě asi dvacet metrů. Chci se také rozeběhnout a utéct mu, ale moje nohy jako by byly dřevěné a zakořeněné v tvrdé, zmrzlé zemi.
Už je asi deset metrů za mnou a za chvíli už mě chytá za límec a...
"Ne! Nech mě být!" křičím. Nejsem doma, ale na poli z mých snů. Asi jsem byla opět náměsíčná a dostala se sem. A vtom ho uvidím! Holohlavého chlápka se strništěm na bradě.
Rozeběhnu se. Najednou mi to jde. Ale chlap je rychlejší a dobíhá mě.
"Co po mně chcete?!"
"Počkej. Šla jsi tamhle po silnici. Byla jsi jako opitá nebo zdrogovaná!"
"Vy mi nechcete ublížit?" ptám se a zastavuji.
"Ne. Jen jsem tě chtěl zastavit, aby sis neublížila."
Nakonec mě dovezl domů. Máma už volala na policii, protože mě nemohla najít.
"Ó, zlatíčko," vykřikla, když mě uviděla a běžela mě obejmout, " moc vám..." Máma se zasekla v půlce věty.
"Taro, jsi to ty?"
"Dalibore?"
"Mami, kdo je to?"
"To je můj bratr! Neviděli jsme se už tak dlouho."
Nakonec následovalo dojemné objímání a vzpomínání na staré časy. Ale já jsem šla zpět do svého pokoje. Pohlédla jsem na oblohu z okna a uviděla vycházející slunce.
Tímto úsvitem už určitě končí moje můry.

Zdroj obrázku: http://www.novoucestou.cz/?p=10072
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama