Mír

29. listopadu 2015 v 18:11 | kikabu |  Něco z prózy
Tento článek je napsán na výzvu, kterou vymyslela má oblíbená blogerka Dorka Jeseňská. Je to vlastně adventní výzva, kdy je na každou adventní neděli určené téma. Pokud se chcete dozvědět více a třeba se také zapojit, rozhodně navštivte tento odkaz.


Obloha se zatáhne a ovzduší se znatelně ochladí. Od hor fouká silný, studený vítr. Zežloutlá tráva na zemi se zmítá, podzimní listí poletuje všude okolo a stromy se naklánějí v poryvech větru ze strany na stranu. Velká šedá mračna hlásají, že za několik chvil bude pršet. A možná se svět setká i s prvním letošním sněhem. Všechna lesní zvířata jsou už ukrytá ve svých norách a doupatech a vyčkávají zimu. I ptáci už odletěli do teplejších krajin a země se zahalila do smutného, šedého oparu.

Z jedné i z druhé strany pusté louky je slyšet křik a třeskot mečů. Čas od času vzduchem proletí šíp nebo zapálená pochodeň. Na tomto místě odlehlém od vší civilizace se bojuje. Je válka. A to v plném proudu. Muži ba i chlapci bojují na život a na smrt a že jich již mnoho zemřelo. Ti, co ještě zůstali, nemohou své přátele, po jejichž bocích bojovali, ani pohřbít a šlapou po jejich tělech. V centru bojiště je cítit krev padlých a pot bojujících. Mezi to se mísí ještě pach nemytých těl. Muži se nemyli již čtrnáct dní. Ještě před dvěma týdny na válku ani nepomysleli...
Mnoho z bojovníků ani nechápe, proč nebo za co vůbec bojují. Avšak bojují. Mnoho z nich nechce své protivníky zabíjet. Přesto je zabíjejí. Mnoho z nich s mečem ani kuší neumí pořádně zacházet. Ale i tak je svírají v rukou a ohání se s nimi kolem sebe. Války nejsou nic pěkného. Zvlášť pro lidi, kteří nevědí... proč.
Bojující muži jsou již velmi vyčerpaní a vše je bolí. Jak dlouho ještě budou muset bojovat? Dokud na bitevním nezbude ani jeden živý? Nebo vše skončí ještě dříve?
Najednou se v dálce u lesa objeví cosi bílého. Šmouha se stále přibližuje, až je v ní rozeznat lidská postava. Žena. Oblečena je v bílé šaty a zlaté vlasy jí splývají po zádech až do půli stehen. V ruce drží olivovou ratolest. Stále se přibližuje a nikdo si jí nevšímá. Nikdo kromě jedněch očí mladého chlapce. Ten nebojuje spíš se drží v pozadí a schovává se. Když spatří ženu, upře na ni své velké hnědé oči a na veškerý strach, který se mu v srdci usídlil, zapomene. Nemůže z ní spusti oči.
Žena se dívá jen dopředu - před sebe. Bojujících si musela všimnout, ale stále se přibližuje. Kráčí zpříma, pomalu a beze strachu. Když se přiblíží tak, že si může na nejbližšího muže sáhnout, okolní muži přestanou bojovat. Bílá postava mezi ně vstoupí a pomalu a nebojácně jde dál. Všichni jsou tak zaskočení, že se ji nesnaží ani zastavit, jen malý chlapec, který ji spatřil jako první, se prodírá davem zpocených chlapů a sleduje ji. Když žena dojde až do středu všech mužů, nikdo už nebojuje. Tam se zastaví. Všude je ticho. Všichni jen sledují krásnou ženu s větévkou v ruce.
Vtom vzduch rozřízne šíp, proletí na hlavami bojovníku a zabodne se ženě přímo do srdce. Okamžitě klesá k zemi. Všichni jsou jak přimražení. Nikdo neví, kdo šíp vystřelil, ani ze kterého směru vůbec letěl. Chlapec se za ženou rozeběhne a se slzami v očích se k ní sehne. Zavře jí její modré oči. Celý její výraz je velice klidný a se zavřenýma očima vypadá jako by spala. Chlapec se však rozkřikne:
"Vidíte, co jste způsobili?! Ona..." jeho křik se změní ve vzlykot.
Všichni ostatní, ohromeni tou událostí, zahodí zbraně, kleknou na kolena, skloní hlavy k zemi a mlčí. Široko daleko je slyšet jen chlapcův pláč. Když však kolem sebe slyší jen ticho, rozhlédne se okolo sebe. Všichni muži do jednoho truchlí nad smrtí krásné ženy. Klečí tu bok po boku, dokonce i ti, kteří ještě před chvílí spolu bojovali.
Chlapec povstane a prohlásí: "Jen smrt čisté duše z vás učiní přátele? Jen její smrt mohla zjednat mír?! Je mi z vás na nic! Nejste nic než necitové a budižkničemové! Měli byste se stydět!"
Po těch slovech se začnou všichni muži vytrácet zpět do svých domovů. Stydí se za to, co se stalo. Nakonec s ženou zůstane jen malý chlapec. Po několika dalších slzách vytáhne z kapsy svíčku a dva křemeny a svíčku zapálí. Na počest oné ženy.
Nikdo neví, kdo ten šíp vystřelil, ale jedno je jisté - ona žena s ratolestí olivovníku jim přinesla mír.

Pozn. autora: olivová ratolest prý přináší mír. Takže pokud se chcete s někdým smířit, vezměte s sebou větvičku z olivovníku. A hlavně nezapomeňte zapálit první svíčku na adventním věnci. Třeba také na počest té ženy...

Zdroj obrázku: http://magazin.dobravec.cz/olivove-listy
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dorka Jeseňská Dorka Jeseňská | E-mail | Web | 29. listopadu 2015 v 19:56 | Reagovat

To je fakt mrazivé a...neviem čo povedať. Priamo som cítila ľútosť vojakov. Trochu mi to pripomenulo Rómea a Júliu. Aj tam autor zdôrazňoval, že najviac si takéto nezmyselné boje odskáču tí nevinný a až potom si ľudia vstúpia do svedomia. Až keď sa stane tragédia. Teda pokiaľ si vôbec do toho svedomia vstúpia.
Toho dôkazom je aj každodenný život. No poučili sa ľudia? Nie. Prejavia trochu solidarity keď dôjde k tragédii, podpíšu mierové zmluvy, ktoré o pár rokov na to veselo porušujú ďalej.
Je to mizéria a ja som zase odbočila od článku.
Slovom, musím uznať, že si tému spracovala lepšie než by som bola schopná ja sama.

PS: Niečo také depresívne pravdivé by som od teba nečakala. (dôraz je na slove depresívne) Holt, časy sa menia a my s nimi. :-) Krásny príbeh. Krásne smutný príbeh.

2 Kikabu Kikabu | Web | 29. listopadu 2015 v 20:04 | Reagovat

Moc děkuji za příznivý ohlas :-) tento příběh mě napadl skoro hned, jak jsem začala o tématu přemýšlet. Občas se stane, že mě napadne něco smutnějšího.
Samozřejmě, že se lidi nepoučí. Ale taková je lidská nátura. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama