Město v oblacích

11. listopadu 2015 v 15:24 | kikabu |  Něco z prózy


Ležím pod stromem na kopci, který je od našeho domu vzdálen jen minimálně. Slunce mi svítí do očí, proto je mám zavřené, ale když je teď otvírám, musím si před ně dát ruku. Když zajde slunce za velký, bílý mrak, mohu dát ruku dolů a konečně se podívat na mraky. Fascinují mě. Oči zase zavřu, protože slunce opět vystrkuje svoje paprsky zpod mrak.

Představuji si, že na každám mraku je velký mrakodrap, na každém mráčku vilka a na každém obláčku malý domek. Také jim tam svítí slunce? A prší jim tam? A co měsíc? Tolik otázek mám.
Otevřu oči... a nemůžu jim uvěřit! Já stojím na mraku! Jsem v městě v oblacích! Opatrně udělám krok, ale když došlápnu do sice měkkého, ale pevného mraku, jsem klidný. Vidím všechny ty mrakodrapy, všechny vilky, všechny domky. Jdu ještě dál, našlapuji velmi opatrně - krůček za krůčkem. Pěkně pomalu. Jdu dál a dál - na procházce městem v oblacích. Je to tu krásné, vše je tak bílé - mračné. Potkám pár lidí - všichni mají bílé šaty a jsou světlovlasí s modrýma očima. Jdu kolem několika mrakodrapů, kolem domků i psích boud. Je to vážně krásná podívaná. Vtom uvidím dívku, je asi ve věku jako já. Také má světlé vlasy a modré oči a je mi dost povědomá. Jde ke mě.
"Ahoj," pozdravím ji.
"Ahoj. Kde ses tu vzal? A jakto, že máš hnědé vlasy?"
"Myslel jsem na vaše město a... jsem tady. A vlasy mám hnědé odjakživa."
"Takže ty nejsi odtud?"
"Ne, to nejsem. Jsem ze země," říkám a ukazuji dolů dírou mezi mraky. Ukazuji na moře, na pláž, kterou jsem znal. Ale já ji ještě pořád znám! Je to naše pláž! Ta pláž, kam každý den chodím s mojí milovanou Terezkou. S tou, kterou miluji nade vše na světě. Podívám se na písčitou pláž pořádně. Vidím tam písmena, velká písmena vyrytá do písku. Jsou tak daleko od moře, aby je nesmylo.
"Co tam vidíš?", zeptá se oblačná dívka.
"Písmena, ale nepřečtu je."
"Já ano!", vykřikne dívka a běží ke kraji díry, ale je tak zbrklá, že nestihne zabrzdit a spadne. Já se na poslední chvíli po ní natáhnu, ale nechytím ji a padám taky! Protože jsem těžší než dívka, padám rychleji, ale když jsem těsně vedle ní, chytne se mě. Padáme a padáme a já zavřu oči. Po chvíli je však otevřu, abych zjistil, jak daleko je to ještě k zemi. Už jen kousek a já se podívám na písmena, která jsou blíž a blíž. Už je přečtu. Je tam napsáno: "I AND YOU, FOREVER!" A když má přijít velký náraz...
"Au! Promiň!", probudí mě Terezka z mého snu. Ano, byl to jen sen. Ale, ta dívka je jí tak podobná. Byla to Terezka!
"Omlouvám se! Uklouzla mi noha," říká Terezka, která na mě zrovna spadla.
Já se začnu smát a ona se mnou.
"Pojď se mnou na pláž," říká Terezka po chvíli smíchu. Stále na mě ještě leží. Vstanu a pomůžu vstát i jí.
Terezka mě vede na pláž. A tam jsou ta písmena: "YOU AND I, FOREVER!"
"Tak ty a já, navždy," řekne Terezka a políbí mě. Na dnešek nikdy nezapomenu. A přitom začínal tak rutinně.

Zdroj obrázku: http://mundotentacular.blogspot.cz/
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama