Ještě jednou

16. listopadu 2015 v 20:51 | kikabu |  Něco z prózy


Dnes večer mám takovou tu "procházkovou" náladu. Chci se celý večer jen tak bez smyslu procházet, toulat a poznávat noční život našeho města. Ne ten v hospůdkách a barech, ale ten ukrytý všem zvědavcům. Ten, na který narazí člověk jen náhodou a jen v určité fázi zasnění. A tak vyrazím do ztemnělých ulic našeho malého městečka, kde největším policejním zásahem byl hon na zloděje starého kola a dvou sušenek ve zdejší jednotě. Onen zloděj byl ovšem stejně námi všemi známý starý chlapík jménem Antonín Zrzoun.

Už když opouštím zdi mého domova, které mě chrání před zlými vlivy dnešního světa, cítím, že dnešní večer je opravdu něčím výjimečný, jedinečný. Natáhnu nosem chladný ale svěží vzduch a zavřu oči, abych si mohla onen okamžik náležitě vychutnat. Prostě jen stojím před naším domem, mám zavřené oči a zkouším se distancovat od reality dnešního světa plného majetnických snobů a vypočítavých a zlých lidí. Náhle mě však roztřese chlad noci a tak se tedy vydám na to plánované toulání.
Za chvíli dorazím k velmi dlouhé ulici, která se svažuje dolů ke hřbitovu. Napadne mě: mám jít tudy? Ale moje nohy samy se onou ulicí vydají. V pravidelných intervalech míjím pouliční lampy a jejich žlutooranžové světlo. Mezi dvěma lampami, přesně na půli cesty, se zastavím. Podívám se ve tmě na inkoustovou noční oblohu a prohlížím si hvězdy, které vytvářejí souhvězdí. Poznávám Velký vůz a Casiopeu. A dokonce najdu i Polárku - nejjasnější hvězdu souzvězdí Malého medvěda.
Zavírám oči a mířím do svého vyfantazírovaného světa, kde je vše tak krásné a bez problémů. Na nebi se třpytí ještě více hvězd a jsou ještě jasnější než ty v našem světě. Měsíc je blíže a je obrovský. A všude je vidět komety a meteory, které prolétávají kolem.
Když znovu otevřu oči, uvědomím si, kolik podrobností z mého vymyšleného světa si dokáži za zlomek času vybavit. Zase se rozejdu až nakonec dojdu ke hřbitovu. Nechápu, jak se mohou lidé hřbitovu v noci bát, když je úplně stejný jako ve dne. Když už, tak ať se ho bojí i ve dne. Jinak mi torchu uniká logické vysvětlení tohoto strachu.
Jak předpokládám, brána je otevřená a tak vejdu dovnitř. Naskýtá se mi nádherný pohled na desítky a stovky zapálených svíček, které zde zapálili lidé, jenž si na své blízké - mrtvé vzpomněli. Nechápu proč, ale tento výjev se mi velice líbí. Je kouzelný a nezapomenutelný. Tolik lidí vzpomíná na své blízké až je to ve dnešním světě, plném násilí a zloby, skoro k neuvěření.
Vedle brány stojí automat na svíčky a sirky a tak si jednu koupím. Chodím na zdejší hřbitov tak často, že už vím, že na jednom z hrobů nebyla svíčka zapálená už hodně dlouho. Pokud vím, zapaluji ji na něm jen já, i když jsem nebožtíka vůbec neznala. Onen hrob je až úplně vzadu, skoro v rohu pozemku hřbitova. Procházím mezi oranžovými světýlky svíček a ten pohled mě velice uklidňuje a naplňuje nadějí, že láska ještě nezemřela. Už skoro ani necítím chladný vánek, který se chvíli co chvíli prožene kolem mě.
Když dojdu k hrobu, kde chci zapálit svíčku, všimnu si, že na hřbitově je ještě někdo. Podle urostlé postavy usoudím, že je to muž, ale nic víc o něm v té tmě a z tě dálky nezjistím. Postava míří ke mně. Zapálím rychle svíčku a otočím se zpátky k té postavě. Blíží se a v tlumeném světle svíček už můžu pohlédnout do jeho obličeje a prohlédnout si ho. Vůbec nevím, o koho jde, ale zároveň je mi mladý muž nečím povědomý.
Dojde až ke mně, mine mě a sedne si na polorozbořenou zeď hřbitova za mnou. Když se ohlédnu, on pokyne, abych šla k němu. Sednu si tedy vedle něj. On mě jen mlčky chytne za ruku a hodnou chvíli tam jen tak sedíme a hledíme na "hřbitovní světýlka". Už mi začíná být celkem zima, on se však najednou zvedne, kývne mi na rozloučení a mlčky odejde. Nic po něm nezůstane. Jen v ruce mi nechá nějaký papírek. Je několikrát přeložený a když o rozložím, přečtu šeptem:
"Snad se ještě jednou potkáme."

Nevím, jestli tohle dává každé holce, kterou potká, nicméně mě to velice potěšilo a zahřálo u srdce. Kolikrát za den se vám tohle stane? Někdy ani jednou za rok. Přiložím si papírek na srdce a kvůli chladu se zvednu ze zdi a vydám se domů.
Ještě než zajdu do domu, kde bydlím, podívám se na hvězdné nebe a zašeptám do větru a tmy: "Ještě jednou..."

Zdroj obrázku: http://www.harftamircisi.com/page/14
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 samaraanvil samaraanvil | Web | 17. listopadu 2015 v 21:01 | Reagovat

Moc pěkný článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama