Den, kdy jsem přestala být dívkou

19. listopadu 2015 v 20:28 | kikabu |  Něco z prózy


Příběh začíná jednoho zasněženého večera, v jednom malém domku obklopeném bílou plání. Když otevřeme dveře onoho malého domku, náš pohled určitě hned padne na zářící a hřející krb. A před ním se na barevném koberci vyhřívá malé hnědovlasé děvčátko. Je schoulené pod dekou, kolena přitisknutá k hrudi. Modré oči má zavřené, ale nespí. Poslouchá praskání v krbu a svůj vlastní dech.

Za okny hustě chumelí - malé vločky, které vypadají jako bílé hvězdičky. Dívenka je vždy ráda chytala do malých ruček, které pak byly zarudlé mrazem. Také moc ráda stavěla sněhuláky, kterým dávala místo nosu mrkev a klobouk na hlavu. Dost často také plakala, když se jí postavený sněhulák roztekl. Hned nato ji však rozveselil její bernardýn, který si hrál v kalužích rozteklého sněhu.
I teď k ní přijde. Dívka se ho trochu lekne, ale pes si lehne vedle ní a ona se k němu přitulí. Dívčiny rodiče sedí u stolu nedaleko krbu a potichu si čtou, každý jinou, knihu. Matka čte slabou knížku se světle modrými deskami, otec zase přelouskává knihu s mnoha stránkami v hnědém přebalu.
"Musíme jí o tom stěhování říct," pošeptá matka otci a on k ní vzhlédne.
"Ale jak? Vždyť je hrozně citlivá a z tohohle bude tak nešťastná. Nevydržím pohled na její uslzenou tvářičku, aniž bych litoval svých činů."
"Myslíš, že by bylo lepší ji prostě vystěhovat a nic jí neříct?" řekne žena a položí svou knihu na stůl.
"To určitě ne, ale...", hlas se mu vytratí do ticha.
Dívka má uši nastražené, ale nechápe, o čem s její rodiče baví. Jaké stěhování? Co to má znamenat? Tento dům je jejím nejoblíbenějším místem, má tu všechno a vyrůstala tu. Vždy to bude místo jejího dětství. Proč to nemůže být i místo jejího dospěláctví a stáří?
Potichu se rozpláče. Po tváři se jí kutálejí obří slzy a dopadají na deku, koberec i velkého bernardýna, kterého dívka objímá. Jenže psu to začne být po chvíli nepříjemné, proto se zvedne a dívka rodičům nastaví svůj smutný, srdceryvný obličej.
"Co se děje?" přiběhne k ní matka, "zdál se ti ošklivý sen?"
"My... se budeme... stě... stěho... vat?" zeptá se děvče mezi vzlyky.
"Ale, co to..."
"Ano," skočí muž své ženě do řeči. "Víš teto dům je krásný, ale je tak daleko od města. Ty sama musíš každý den pěšky do školy a cesta ti trvá tak dlouho... Proto jsme s tvou matkou koupili byt ve městě a chceme se tam přestěhovat. Doufám, že... ti to... nebude až tak vadit."
"Vadit?! Samozřejmě, že mi to bude vadit! Tohle je můj domov! Nikam jinam nejdu!" rozkřine se dívka se slzami v očích a vyběhne na verandu do bílé zimy. Je jen ve svetříku, ale i přesto zůstává a pláče.
"No, tak," řekne jí matka, která za ní po chvíli přijde,"snad není konec světa, co?"
"Je to můj... náš domov. Nemůžete ho přece jen tak opustit a nechat v něm bydlet jiné lidi!"
"Bude to tak jednodušší. I pro tebe."
"Ale...", matka jí otře slzy a podívá se jí zpříma do očí.
"Mě je to taky líto. Musíš se s tím ale smířit. A navíc - změna je život."
Za pár měsíců už jsou přestěhovaní ve městě. Dívka se dívá z okna - obličej má smutný, ale nepláče. Na náměstí je právě pouť - kolotoče, stánky, houpačky. Ona se ale neraduje jako ostatní lidé onoho města. Myslí na svůj předešlý domov. Tam strávila své dětství - tam byla dívkou. Až teď jí napadne, že den kdy přestala být dívkou, byl den, kdy se přestěhovala ze svého "dětského domova". Odtud, kde bydlela jako dívka. Už teď se cítí skoro dospělá.
Najednou na ni zamává z náměstí smějící se chlapec podobného věku jako dívka. Ona mu odpoví stejným gestem, maličko se usměje taky a rozeběhne se za ním ven.
Její "opravdový" domov jí chybí, ale musí se naučit, že život je změna. Přesně, jak to řekla její matka...

Zdroj obrázku: http://spimenova.ru/blog/vospitanie-detey/?ELEMENT_ID=161
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dadainka dadainka | Web | 20. listopadu 2015 v 22:21 | Reagovat

Moc hezky napsané.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama