Listopad 2015

Mír

29. listopadu 2015 v 18:11 | kikabu |  Něco z prózy
Tento článek je napsán na výzvu, kterou vymyslela má oblíbená blogerka Dorka Jeseňská. Je to vlastně adventní výzva, kdy je na každou adventní neděli určené téma. Pokud se chcete dozvědět více a třeba se také zapojit, rozhodně navštivte tento odkaz.


Obloha se zatáhne a ovzduší se znatelně ochladí. Od hor fouká silný, studený vítr. Zežloutlá tráva na zemi se zmítá, podzimní listí poletuje všude okolo a stromy se naklánějí v poryvech větru ze strany na stranu. Velká šedá mračna hlásají, že za několik chvil bude pršet. A možná se svět setká i s prvním letošním sněhem. Všechna lesní zvířata jsou už ukrytá ve svých norách a doupatech a vyčkávají zimu. I ptáci už odletěli do teplejších krajin a země se zahalila do smutného, šedého oparu.

Jen se smějte

25. listopadu 2015 v 15:04 | kikabu |  Něco z poezie

Co je to smích?
Radost ze života,
jenž na tobě spatří i ostatní.

Co je to radost?
Snad láska v srdci,
snad projev upřímného štěstí.

Co je to láska?
Zalíbení v někom jiném,
kdo ke svému srdci dal nám klíč.

Co je to štěstí?
Muška jenom zlatá,
co usedne na nás a hned zas odletí pryč.

Zdroj obrázku: http://www.smithsonianmag.com/science-nature/simply-smiling-can-actually-reduce-stress-10461286/?no-ist

Den, kdy jsem přestala být dívkou

19. listopadu 2015 v 20:28 | kikabu |  Něco z prózy


Příběh začíná jednoho zasněženého večera, v jednom malém domku obklopeném bílou plání. Když otevřeme dveře onoho malého domku, náš pohled určitě hned padne na zářící a hřející krb. A před ním se na barevném koberci vyhřívá malé hnědovlasé děvčátko. Je schoulené pod dekou, kolena přitisknutá k hrudi. Modré oči má zavřené, ale nespí. Poslouchá praskání v krbu a svůj vlastní dech.

Ještě jednou

16. listopadu 2015 v 20:51 | kikabu |  Něco z prózy


Dnes večer mám takovou tu "procházkovou" náladu. Chci se celý večer jen tak bez smyslu procházet, toulat a poznávat noční život našeho města. Ne ten v hospůdkách a barech, ale ten ukrytý všem zvědavcům. Ten, na který narazí člověk jen náhodou a jen v určité fázi zasnění. A tak vyrazím do ztemnělých ulic našeho malého městečka, kde největším policejním zásahem byl hon na zloděje starého kola a dvou sušenek ve zdejší jednotě. Onen zloděj byl ovšem stejně námi všemi známý starý chlapík jménem Antonín Zrzoun.

S úsvitem končí všechny mé můry

14. listopadu 2015 v 13:28 | kikabu |  Něco z prózy

Ulehám na postel, mám strach. Strach z toho, že zase usnu a budou se mi zdát velice strašidelné sny. Vždy z nich mám hrůzu, občas bývám i náměsíčná. Bojím se. Moc. Ve snech mě pronásleduje jeden chlápek. Je holohlavý, se strništěm na bradě, v černé vestě, zelených kalhotech a šedém tričku. Běží za mnou, ale já utíkat nemůžu. Tedy jen tak pomalu. A vždy, když už mě má skoro na dosah, když po mě natahuje ruku, probudím se. Ať už je to ve dvě hodiny ráno, nebo o čtyři hodiny déle, probudím se ve chvíli po mě sahá rukou. Stane se jen málokdy, že se sen prodlouží až do sedmé hodiny ráno, kdy musím vstávat. Většinou se probudím ještě za tmy a dál už nemohu usnout. Pak jsem celý den pořádně ospalá.

Tóny písně

12. listopadu 2015 v 20:17 | kikabu |  Něco z prózy


Tento příběh začíná dva měsíce před tím než skončí. Všechno začalo tím, že jsem se jakožto nejlepší zpěvačka našeho kraje dostala do celostátního kola pěvecké soutěže, které jsem se účastnila už po jedenácté. Poprvé jsem se této soutěže zúčastnila v pěti letech, kdy jsem se ze školního kola nedostala ani do kola okresního. Tehdy jsem ještě nevěděla, co všechno tato soutěž obnáší a myslím, že to nevěděla ani ta holka z mé kategorie, co se tam dostala.

Město v oblacích

11. listopadu 2015 v 15:24 | kikabu |  Něco z prózy


Ležím pod stromem na kopci, který je od našeho domu vzdálen jen minimálně. Slunce mi svítí do očí, proto je mám zavřené, ale když je teď otvírám, musím si před ně dát ruku. Když zajde slunce za velký, bílý mrak, mohu dát ruku dolů a konečně se podívat na mraky. Fascinují mě. Oči zase zavřu, protože slunce opět vystrkuje svoje paprsky zpod mrak.

Díky, babi

6. listopadu 2015 v 14:54 | kikabu |  Něco z prózy


Chladná noční obloha a já. Spolu. Jen my dvě. Hledíme na sebe, ale ani jedna nic neříká.
Po chvíli zavírám oči a cítím, jak si svěží noční vánek pohrává s mými vlasy. Pak znovu oči otevřu a pozoruji hvězy. Jsou si tak podobné, a přitom je každá jiná. Zvláštní.

Jak se začaly vyrábět lapače snů

3. listopadu 2015 v 17:18 | kikabu |  Něco z prózy

Tadeáš byl malý chlapec, který měl zálibu ve sbírání různých věcí, které už nikdo nepotřeboval. Věřil, že se mu jednou budou hodit. Měl nasbíráno mnoho ohnutých hřebíků, zlomených tužek, rozbitých hraček i roztrhaných hadříků.
Byl to normální kluk, jen jednou věcí se od ostatních odlišoval - ještě nikdy neměl žádný sen. Kamarádi mu říkali, že je musí mít, že si je jen nepamatuje. Ale on byl jistojistě přesvědčen, že žádné sny nemá. Nikdy.